Blíží se návrat Bořka Dočkala, kapitána nejsledovanějších fotbalových mužstev v zemi.
Za Spartu ani za českou reprezentaci kvůli vážnému zranění achilovky tři čtvrtě roku nenastoupil.
„Už to vypadá nadějně, ke spokojenosti všech. Ale s vyhlašovaním termínů musím být opatrný,“ zdůraznil jedenatřicetiletý záložník.
Kdy tedy? Jak daleko, nebo spíš blízko je váš návrat na hřiště?
Absolvoval jsem testy, abychom měli čísla a hodnoty a věděli, co a jak. Ukazuje to, jak jsem na tom momentálně po svalové stránce a tak. Ale je složité být přehnaně optimistický a říkat, kdy naskočím do zápasu.
Proč? Nejde to odhadnout?
Je spousta dílčích věcí, které musím splnit. Je jich fakt hodně. Už se mi některé podařilo odškrtnout, jde to podle plánu. Možná i trochu nad plán, je to víc pozitivní, než jsme si mysleli. Všichni kolem mě jsou spokojení. Kdybych na tom byl za měsíc stejně jako teď, tak samozřejmě spokojení nebudeme. Ale noha na zátěž reaguje, jak má, což je důležité.
Objeví se Bořek Dočkal opět v dresu Sparty?
To znamená?
Ve cvičeních, která dělám, se cítím dobře. Když jsem se před pár týdny dostal na hřiště a ověřil si, že jsem určité věci schopný dělat, bylo to velké povzbuzení. Ověřit si, že to tělo zvládá a že příště můžu jít zase dál. Pak už o tom cvičení nemusím přemýšlet, protože vím, že jsem ho zvládnul. Nemusím mít strach. Achilovka drží, jak má, má správnou strukturu. Ale pořád je toho přede mnou hodně.
Například?
Pořád toho musím dělat hodně uvnitř, v hale, v posilovně. Například běh s odlehčením nohy, tak velkou vzdálenost bych venku ještě nedal. Ale postupně se toho na hřiště přesouvá víc. A čím víc ucítím, že můžu být na hřišti s míčem, tím to se mnou budou mít kondiční trenéři těžší, aby mě brzdili.
Abyste to nepřehnal?
Hlavní je, abych každý den postupoval dopředu, abych se na něčem nezaseknul, aby mě to nevrátilo o dva týdny zpátky. Jde o to, jak se cítím, jak noha reaguje a primární cíl je si přidávat, ale zase to nepřehnat.
Je na vás vidět, jak jste natěšený. Je to tak?
Pro hlavu to má pozitivní vliv. Do každého tréninku mám velkou chuť. Některá cvičení bych jako zdravý dělal hrozně nerad, teď se na ně těším a jsem rád, že takový trénink můžu podstoupit.
Stihnete zimní přípravu?
Jak jsem řekl, nerad bych mluvil o termínech, ale cíl je, abych se v průběhu zimní přípravy už zapojil. Ale to se teprve ukáže.
Reprezentační trenér Šilhavý prohlásil, že chce Dočkala na mistrovství Evropy. Jak se vám to poslouchá?
Samozřejmě že to potěší, povzbudí. Ale pro mě je Euro strašně daleko, i když začíná už za půl roku. Stejně rozhodne, jakou budu mít formu a jestli na jaře tu zátěž zvládnu.
Bořek Dočkal se raduje spolu s Patrikem Schickem po vstřelené brance do sítě Slovenska
Na co se soustředíte?
Z tréninku na trénink, z týdne na týden. Každý krok dopředu je pro mě dobrý. Mám před sebou bližší věci, než je Euro. Před sebou vidím jen první oficiální zápas. Cítím dluh vůči Spartě. Je mi nepříjemné, že jsem v klubu, kde se ode mě něco očekává a já mu to nejsem schopen dávat. Mojí prioritou je přinést Spartě to, proč jsem se do ni vracel.
Po návratu z angažmá v Číně a Spojených státech jste odehrál jen tři zápasy, všechny vítězné...
Nehraje roli, že se mi to stalo po třech zápasech, nebo po šesti měsících. Spíš bylo deprimující, že jsem cítil, že tým může dobře odehrát jaro a něco nastartovat. Ale nemohl jsem nic dělat, prostě se to stalo. Co jsem si měl vyčítat? Že jsem měl celou kariéru jinak běhat, jinak na nohu dopadat?
Jak těžké to pro vás bylo psychicky?
Jako pro každého, kdo má problémy, zvlášť sportovec. Ale když došlo na druhou operaci a věděl jsem, že je to definitivně vyřešené, tak se mi ulevilo. Po dlouhých měsících jsem věděl, že když budu správně pracovat, tak se na hřiště zase podívám.
Neříkal jste si po první operaci, že je s kariérou konec?
Ne že bych nemohl usnout a doma brečel do polštáře. Ale máte různé myšlenky. Tři dny se cítíte dobře, pak se něco stane a psychicky jdete dolů. Někdy to bylo fakt těžké.
Bylo nejtěžší se rozhodnout pro druhou operaci?
Ne, ta byla nezbytná. Nejen že bez ní bych už nemohl hrát fotbal, ale měl bych problém i do normálního života. Bylo jen otázkou, kdy nastane vhodná doba a kde druhou operaci podstoupit, aby se potíže vyřešily.
Původně to vypadalo, že budete mimo hru pár dnů, maximálně týdnů.
Protože se pořádně nevědělo, co s tím je. Po první operaci jsem cítil, že to není dobré. Když se podívám, že od března nehraju, je to strašně dlouhá doba. Ale od druhé operaci jsem ušel kus cesty. Vždyť nebýt focení pro různé kalendáře, kdy mě oblékli do dresu a nazuli do kopaček, už bych si ani nepřipadal jako fotbalista.
Opravdu?
Je to samozřejmě nadsázka, ale když jsem na to focení přijel, nevěděl jsem, jestli se do kopačky vůbec vejdu. Deset patnáct let se fotbalem živím. A když pak čtyři měsíce na noze kopačky nemáte, není to příjemné.
Vaší Spartě se nedaří, titul takřka jistě nezíská, daleko je i druhé místo. Jaká je teď vaše role v mužstvu? Jak na spoluhráče působíte?
Ze začátku to bylo intenzivní, protože jsem věřil, že jsem za pár zápasů zpátky. Ale když se pak dozvíte, že máte před sebou šest sedm měsíců pauzu, tak z toho vypadnete a jedete si svůj program. Snažím se být na všech zápasech, s klukama mluvit, ale když nemáte roli na hřišti, tak víc zvažujete, co říct a co ne. Ono když slezete z rotopedu v posilovně, tak jsou vaše slova vnímaná jinak, než když přijdete ze hřiště.
