„Nepamatuji se za celou dobu existence žebříčku ATP, že by někdo sletěl z piedestalu takovým způsobem jako Novak Djokovič. Ať už to bylo ztrátou motivace či problémy v soukromém životě, byl to naprostý šok,“ napsal v listopadu v komentáři pro Lidovky.cz trenér Zdeněk Žofka.
A to ještě netušil, do jakých hlubin se kejklíř s raketou zřítí v následujících měsících. Je vpravdě omračující, co se s Djokovičovou kariérou přihodilo poté, co v červnu 2016 konečně dobyl Roland Garros, poslední z velkých turnajů, který mu urputně odolával.
Tolik dychtil po Poháru mušketýrů! Zvládl antukové galeje a držel všechny čtyři nejslavnější trofeje. Skvostný počin byl podle jeho přezdívky označen jako „Nole Slam“.
V devětadvaceti se ocitl na samém vrcholu. Stal se pánem v impozantní epoše tenisových dějin, odsunul Rogera Federera, Rafaela Nadala, Andyho Murrayho i Stana Wawrinku do role bídníků, obyčejných komparzistů v jeho galashow.
S dvanácti grandslamovými tituly se blížil právě úhlavním sokům Federerovi s Nadalem. Působil suverénně, nezničitelně.
Nicméně životní triumf znamenal zásadní zlom. Po něm následoval sestup, který se chvílemi mění v nekontrolovaný sešup až volný pád.
Ještě se protloukl do finále US Open 2016, kde podlehl Wawrinkovi, leč na ostatních grandslamech po vítězství v Paříži nepřekročil čtvrtfinále. Psalo se o jeho nevěře. O prapodivném vlivu, který měl na Djokovičovu mysl guru Pepe Imaz. O meditacích převažujících nad nutným bušením do míčků.
V ocelové motivaci se objevily pukliny, ochabla dříve neskutečná pracovní morálka. Mizela sebedůvěra, přikradly se zdravotní potíže. Nepomohla půlroční pauza po loňském Wimbledonu, kterou si vzal, aby vyléčil bolavý loket.
Najednou se nic nedařilo božímu dítěti, jež se do špičky prodralo ze zanedbaných bělehradských kurtů, na nichž pilovalo údery mezi nálety bombardérů NATO.
Nezabíraly ani personální šachy. Na podzim 2016 se rozešel s Borisem Beckerem. Na jaře 2017 rozprášil celý svůj tým, neušetřil ani věrného služebníka Mariána Vajdu.
Následně najal Agassiho a před čtyřmi měsíci Štěpánka. Jenže po březnovém selhání v Indian Wells a Miami, kde jej hned v prvních utkáních vyřadili ne zrovna slovutní soupeři Taro Daniel a Benoit Paire, se rozžehnal i s nimi.
S americkým idolem Agassim si zjevně přestal rozumět. „S nejlepšími úmysly jsem se mu snažil pomoct. Avšak příliš často jsme si uvědomovali, že spolu nesouhlasíme,“ napsal Agassi v prohlášení.
Srb třeba neposlechl jeho a Štěpánkovu radu, aby po drobné lednové operaci loktu nespěchal s návratem. O rozkladu partnerství svědčí, že Djokovič ve středeční zprávě o trenérské revoluci věnoval A A jediný chladný řádek: „Skončila i spolupráce mezi Novakem a Andrem Agassim.“
Štěpánka vyprovázela vřelejší slova: „Novakův osobní vztah s Radkem byl a bude skvělý. Novak s ním rád trénoval a učil se od něj. Je vděčný za veškerou jeho podporu.“
Štěpánek se po ukončení vlastní kariéry vrhl do nové profese se vší vervou a poctivostí. „Vnímám každý Novakův pohyb, mrknutí, každou reakci a emoci,“ líčil v lednu na Australian Open. Pokračování Srbova zmaru ale nezabránil.
„Škoda, že se naše názory s Novakem až moc často rozcházely,“ řekl. Sám nehodlal v nešťastném angažmá setrvávat.
Třicetiletý Djokovič přiznává, že postrádá sebevědomí. Po rodinné dovolené se začne chystat na antukovou šňůru. Bez kouče. Svým počínáním trochu připomíná pomýlence čekajícího na zázrak.
Recept na překonání krize nabídla rýpnutím na Twitteru legendární Chris Evertová: „Co kdyby se Novak vrátil k základům a staré dobré dřině? A kdo lepší než Ivan Lendl by tenhle proces mohl řídit?“
