Je to fyzicky i psychicky náročný sport. Jede celý rok, odehrává se převážně daleko od domova, je to sport individuální, a v tom všem je udržení si psychické pohody a motivace celý rok po řadu let, je obtížné. Navíc je to sport, kde se kolem světové špičky točí velké peníze, a ty snadno mění psychiku hráčů a hráček. A co je obzvlášť důležité, hráč(ka) světvé špičky je šéfem a zaměstnavatelem svého týmu. Na té vysoké světové úrovni je to tedy dnes sport pro chytré. Ti lidé musí mít sebedsciplínu, motivaci a tah na branku, kerému dokáží podřídit své ostatní emoce, chuti a nechuti. Do světové špičky se stále budou dostávat mnozí velmi mladí. Ještě většinou poslouchají své trenéry a svůj management a mohou vystačit s talentem. Ještě neobhajují body z minulosti. Udržet se tam dlouho vyžaduje navíc inteligenci. V sebehodnocení, ve strategii při hře, v organizaci svého týmu, ve srovnání v hlavě, co jsou tenisu ochotní obětovat a proč. Škoda, že tady zřejmě P. Kvitová narazila na své meze.

Podívejte se např. na rozdílnost ve vyjádřeních mezi Bárou Strýcovou a Petrou Kvitovou. Nechávám stranou slovník, B. Strýcová prostě nevyrůstala v kultivovaném prostředí. Má ale přesně srovnané v hlavě, proč tenis dělá, co mu chce obětovat, má velkou dávku pokory, věří trenérovi, na kurtu nejen dře a bojuje, ale také hraje chytře, a tím vším nahrazuje svůj obrovský hendikep pro současný špičkový tenis, malý vzrůst. Talent mají obě. Petra Kvitová má dokonalé fyzické předpoklady pro tenis, od otce si přinesla skvělé základy úderů a mívávala i bjovnost. Pokora, chytrost, srovnání hodnot, schopnost sebereflexe, motivace, radost ze hry jí ale chybí.

S L. Šafářovou není fér je teď srovnávat. Jestli je pravda její loňská diagnóza, kterou jednou někde zveřejnil její trenér, ale jinak ji její PR tým držel v diskrétnosti (asi kvůli sponzorům), jedná se o profesní tragédii. I člověku s fyzicky nenáročným zaměstnáním po ní trvá roky, než se vrátí do předchozí tělesné výkonnosti, pokud vůbec.