Lepší kluky prostě nemáme. Ani žádné talenty nevidím, hodnotí hokejové MS Richter |
Zpropadené čtvrtfinále, které pro nás opět dopadlo neúspěšně. Už dlouhých pět let čeká český nároďák na postup do bojů o medaile. Nebyli jsme samozřejmě sami, kdo nepostoupil.
Mnohem větší rozčarování asi muselo být v americkém týmu, který nesplnil roli favorita a podlehl Finsku. Jenže asi žádný tým z hokejových velmocí nečeká tak dlouho na překročení čtvrtfinálové hranice jako my.
Jenže můžeme se vůbec ještě považovat za hokejovou velmoc? Těžko, i když si to asi není lehké připustit.
Když trochu odbočím, jsem hrozně ráda za to, že nakonec vyhráli Švédi, protože nám uchránili jedinečnost našeho „zlatého hattricku“.
Opravdu jsem ráda, že vyhrát třikrát za sebou se zatím nepovedlo nikomu jinému než nám, ač jsme tak malincí, oproti gigantům Ruska, USA, či Kanady. Vím, že z minulosti se žít nedá, ale aspoň v něčem nám pořád patří prim.
Ani jsme si v těch dobách naší největší slávy neuvědomovali, jak bychom si měli těch hráčů a medailí vážit.
Zpátky z minulosti. Všichni možní odborníci, trenéři, či bývalí vynikající hráči hodnotili naše nynější vystoupení jako velice neúspěšné. Pravda je ta, že jsme všichni byli namlsaní jmény na soupisce.
Jenže to tým nedělá a je fakt, že na mě naše reprezentace dokonale týmově nepůsobila. Hráči si sice partu pochvalovali, ale na ledě se mi to úplně nezdálo.
Tedy partu jako takovou zpochybňovat nechci. Třeba kapitán Voráček se několikrát zastal mladších spoluhráčů a vrhnul se do strkanice.
V takových okamžicích se ukazuje, jak moc mu leží na srci úspěch týmu a to se cení! Jenže od „Vorase“ člověk spíš čeká branky a asistence, než rychlé pěsti. To samé v bleděmodrém „Pasta“, čekaly se od něj góly, góly a zase góly.
Nejlepší český střelec v NHL. 34 vstřelených branek! To už je pěkné číslo. Jenže David v tomto ohledu selhal. Šance měl, ale něco se pokazilo a nedařilo se najít pohodu. A zde se dostávám k tomu, proč na mě kluci (všichni, nejen tito dva) nepůsobili až tak týmově.
Nedařilo se a místo, aby se ukázal týmový duch, tak se každý snažil prosadit sám. Tohle bych čekala od Rusů, ale musím se přiznat, že od nás ne. Voráček tahal, tahal a tahal puky sám. Místo, aby si to občas s někým víc narazil.
David Pastrňák zase pálil jak u Verdunu, jak moc chtěl zlomit smůlu v koncovce. Až se nakonec dostal do fáze, že raději ani ve vyložené příležitosti nestřílel, ale radši nahrával.
Trenér Jandač řekl, že jsou to silné individuality a že jsou z NHL zvyklí takto hrát. S tím se dá rozhodně souhlasit.
Ale i takovým hráčům přece lze říct, třeba: „Kubo, moc to taháš. Naraž si ten puk s někým. Nebo Davide, vykašli se teď na střelbu, naznač to jenom a přihraj volnému hráči. Ale když si mezi kruhy sám, pak střílet musíš!“
A oni by měli trenéra poslechnout a změnit ten svůj „stereotyp“.
Takže ve zkratce mi nejvíc vadilo, že se náš tým nesnažil prosadit totální týmovostí a mnohem větší zaníceností a bojovností, ale naopak se až příliš snažil prosadit skrz individuality, kterých bylo, pravda, tento rok možná až moc.
Přitom právě týmovost a „vyčůranost“ nás dříve zdobila, to mi nyní opravdu chybí. Evidentně nemáme tým plný hráčů, kteří umí chladnokrevně řešit gólové možnosti.
Tudíž je potřeba se jednoznačně vrátit k pilné práci a týmovému pojetí. Bez toho výsledkové zlepšení nepřijde.
