Pak ovšem přišly olympijské soutěže na svazích Kavkazu, tam dva závody, v nichž 34letý sjezdař sahal po medailích, a najednou má Bank zase v hlavě jen lyžování. Už může. Sponzoři se totiž přihlásili sami. S jejich podporou mohl lyžař z Jeseníků najmout slovinské servismanské eso, které má připravit lyže, jakých si užívá světová špička. V létě vyrazil trénovat do Chile a jako před lety si znovu dává vysoké cíle.
Před sérií předvánočních startů v Dolomitech 5. muž obřího slalomu v Soči říkal: „Vzpomínám rád.“
    |
Přemýšlel jste, co by se stalo, kdybyste ze Soči přivezl medaili? Scházelo k ní 36 setin.
Někdy mi to naskočí, ale uvědomuju si, že páté místo je velký výsledek. Jsem spokojený, netruchlím. Možná by pak zájem o mě byl už neúnosný a život by se mi změnil víc, než bych sám chtěl.
A jak se vám změnil s těmito výsledky? K pátému místu jste přidal sedmé ze superkombinace a deváté ze super-G.
Pomohlo mi to přesvědčit lidi, aby mi dali dost peněz, abychom se mohli přiblížit těm nejlepším a mít možnost zkusit lyžování naplno. I když výsledky teď nejsou takové, jaké bych si představoval, v Americe jsem se přetrénoval.
Otevřely výsledky ze Soči dveře ke sponzorům?
Dva roky jsem nelyžoval vůbec a přesvědčovat pak někoho, aby mi pomohl poté, co jsem byl zraněný, a v době, kdy už nejsem nejmladší, nebylo jednoduché. Ale teď máme takové podmínky, že můžu klukům servisákům dát dostatek peněz. Byli jsme měsíc z domova, vracíme se až 28. prosince, takže i pro ně je to náročné. Ale aspoň nemají pocit, že to dělají za almužnu. Získali jsme druhého servisáka, což mě nutí dělat lyžování pořádně. Dávám do toho ještě víc než loni před olympiádou. Trénoval jsem hodně, o patnáct procent víc než před rokem. Nechci zklamat sponzora, to je asi největší bič. Chci dokázat, že ty prostředky nebyly zbytečné.
I s lyžemi jste teď na tom lépe? Můžete si diktovat?
Máme víc párů, ale stejně je velká práce všechno připravit, otestovat. Pořád jsme pozadu s přípravou, i když mám dva kluky na servis. Ale ve sjezdu v Americe jsem měl v horní pasáži 20. mezičas, což se nikdy předtím nestalo. Jdeme kupředu.
Uvědomil jste si po olympiádě, že závodit s elitou je možné? Máte třeba větší odvahu?
Tu jsem měl vždycky, ale nejsem už takový blázen jako zamlada. Nikdy jsem neoplýval sebevědomím, ale je dobré vědět, že na to mám. Jenže konkurence je tak velká, že stačí, když je člověk unavený nebo něco nefunguje, a už se zase můžete propadnout na 40. místo.
Ale to vědomí musí nakopnout.
To jo. V tréninku jsem byl vždycky rychlý, ale věděl jsem, že v závodě se musí všechno sejít dohromady. Mě teď hodně baví sjezd a tam mi olympiáda tu víru pozvedla hodně. Teď už vím, že můžu jezdit rychle.
Soči vám dalo finanční jistotu třeba i na dvě sezony?
Musím říct, že jsme to po olympiádě úplně nezvládli, nefungoval manažer. A já to nikam netlačil. Po třech měsících jsem zjistil, jak velký efekt olympiáda měla, všichni mě poznávali, ve vlaku chtěli podpisy, ale sponzorský efekt byl nula. Pořád jsem byl v klidu, ale pak už jsem to musel vzít do svých rukou. S výrobcem lyží jsme se dohodli na dva roky, ale musím jezdit dobře, abych si zajistil další sezony.
Je jednodušší jít prosit o podporu jako pátý z olympijských her?
Už se nestydím za někým jít a říct si.
Dřív to bylo jinak?
Měl by to dělat manažer, ale nedělal. Někdo je šikovný, a i když nic nejezdí, umí naslibovat hory doly, třeba že ten Světový pohár vyhraje. To já nikdy moc neříkal, i když si na to v koutku duše myslím. Ale po Soči se půlka sponzorů přihlásila sama, pro druhou jsem vymyslel projekt a byli spokojení.
Těší vás ten zájem lidí?
U mě to nebylo tak masivní jako třeba u snowboardistky Evy Samkové. Třeba ve vlaku mě oslovili dva tři lidi, většinou sportovci. To je příjemné. Byli jsme v Karlových Varech a žena se na ulici divila: Já vůbec nechápu, že tě poznávají. Já jí říkal, že to je prostě olympiáda. Její efekt je obrovský.
Máte zajištěné dva roky, do olympiády pak budou zbývat už jen další dva. Už na ni myslíte?
To je ještě daleko. Dokončím tuhle sezonu, možná příští a uvidíme. Chci jezdit do patnáctého místa a útočit na ty nejlepší. Pokud to takhle půjde, budu klidně závodit až do další olympiády. Ale když ne, tak s klidným srdcem příští rok skončím. Život sjezdaře je náročný.
Cestováním?
To se ani nedá popsat.
Zvlášť když teď doma máte dvouletého Alberta. Jak to vnímá?
Proto je tady se mnou. Poslední dny v Americe už to bylo těžké. Ale až skončím, budu doma pořád.
Jaké budou Vánoce v Itálii?
Bude to poprvé venku a sám jsem zvědavý, protože jsme hodně tradiční. Těším se, že nebudu muset nakupovat dárky, peníze, které bychom utratili, dáme raději za večeři a uděláme si pohodu. Ze Šumperka dorazí rodiče, kamarádi.
A bude i kapr?
Asi ho tady neseženeme, ale dáme si dobrou večeři.
Musí si vrcholový sjezdař hlídat kila?
O Vánocích? Na to je horší Amerika, v Itálii to nebude problém. A taky pro sjezdy je každé kilo vlastně dobré, takže to neřeším. Možná že tady to nakonec bude jednodušší. Když jsem doma, jím a jím, miluju zelňačku, cukroví mi taky nevadí a cpu se celý den.
Co pro vás bude největší dárek?
Pohoda. Abych nemusel řešit lyžování, abych vypnul. Dám si tři čtyři kávy, jen se budu poflakovat. To je ten největší dárek, protože doteď to bylo drsné. A ještě bude.
