Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Cyklistiku ničí srážky diváků se závodníky. V sázce je přitom hodně

Sport

  20:00
PRAHA - Cyklistiku ničí střety diváků s jezdci. Čtyři muži, včetně favorita Cancellary, se rvali o titul z klasiky Paříž – Roubaix. Stáj Omega měla se Zdeňkem Štybarem a Stijnem Vandenberghem v čelné skupině navrch. "Mohli jsme se pokusit o tolik věcí," tvrdil Vandenbergh.

Belgický cyklista Sep Vanmarcke (vpravo) a Švýcar Fabian Cancellara projíždějí diváckou uličkou foto: Reuters

Šestnáct kilometrů před cílem však dorazili na úzkou pasáž Carrefour de l’Arbre, 2100 metrů kostek. Prašné a hrbolaté místo, kde se velké sny mění v noční můry. Vandenbergh zavadil ramenem o diváka přesahujícího do silnice. Ošklivý pád následoval. Měl tržné rány na lokti a kyčli, krvavou nohu. "Bolest byla obrovská. Fyzická i psychická. Mohl jsem být do tří a stane se tohle! Když jsem zase sedl na kolo, rozbrečel jsem se."

Nedlouho poté... déja vu. Řídítka Zdeňka Štybara se srazila s objektivem fotoaparátu přikrčeného fanouška. "Jel jsem v háku za Cancellarou a kvůli prachu skoro nic neviděl. Náraz mě rázem odmrštil na druhou stranu silnice." Zázrakem nespadl, ale v rychlosti 50 km/h vytrhl nohu z pedálu a nabral nesmazatelnou ztrátu. Nedokázal se v cíli těšit z výborného 6. místa. Věděl, že měl na víc. "Byl jsem předtím v perfektní situaci. Cítil jsem, že se za Cancellarou udržím a že ve spurtu mohu být z nás tří nejsilnější. A pak o výsledku rozhodne divák, a ne nohy."

I bez zraněného Boonena a bez Chavanela, zdrženého defektem, jela stáj Omega vynikající závod. "Jenže všechny naše karty jsme ztratili na třech kilometrech," litoval sportovní ředitel Tom Steels.  Kolikrát se už podobný scénář stal. Náhoda rozhoduje...  "Cyklistika není golf, je z pohledu diváka hodně kontaktní sport," povídá bývalý profesionál Jan Hruška. "Často vedle vás běží i divák, který celé odpoledne pije u trati pivo a čeká na závodníky. Pak vám řve do ucha, až skoro ohluchnete, a ještě z něj táhne alkohol."

Diváci s fotoaparáty jsou tiší, zato nebezpečnější

Diváci s fotoaparáty jsou tiší, zato nebezpečnější. Ztrácejí pojem o realitě. "Koukají do hledáčku a mají pocit, že cyklista je od nich ještě 100 metrů. Vyfotí ho, dají foťák od oka a zjistí, že cyklista už do nich naráží. Při spurtu naopak vystrkují ruce s foťákem do ulice, aby udělali fotku naslepo. Jednou jsem takového fanouška líznul a byla to neskutečná rána." Při "Roubaix", kde statisíce fandů obklopují polní cesty, riziko narůstá. Debutant Štybar líčil: "Jakmile jsme vjeli na kostky a já viděl ty davy, řekl jsem si: Tady musím být silný, soustředěný na každou vteřinu a ještě mít štěstí. V jediném okamžiku tu můžete ztratit vše."

Laik namítne: Ať se cyklisté drží u středu silnice, a ne u krajů. Jenže na krajích se jede po kostkách snáz. "Pokud šest hodin šlapete a máte tep 180, přemýšlíte jinak. Jste unavení, snažíte se ulevit si, reagujete pomaleji," říká Hruška. Ideální řešení neexistuje. "Buď postavíte zábrany a uděláte tím z cyklistiky sterilní sport, nebo musí jezdci počítat s tím, že diváci jsou občas neohleduplní." Když si cyklista vytáhne černého Petra, mnohdy nezbývá než si povzdechnout. Tak jako Tom Steels u kormidla Omegy: "Jeli jsme takticky skvěle, ale na konci... To je prostě Roubaix."

Autor: