Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Český basketbal? Je jako pacient. Pomoci by mohli cizinci

Sport

  13:29
PRAHA - Chcete, aby se vaše ratolest začala věnovat basketbalu? V českých klubech vás přivítají s otevřenou náručí. I na středních školách se totiž dnes hraje basket spíše sporadicky.

Český basketbalista Jan Veselý foto: www.kkpartizan.rs

Hraví Američané se zatím baví, zato obhájci titulu ze Španělska už ztrácejí body. Ale o českých basketbalistech na mistrovství světa v Turecku neuslyšíte. Na téhle akci chybí národní tým dlouhých 28 let. Dnes dokonce nepůsobí ani v elitní skupině a reprezentační manažer Jiří Zídek přiznává: "Náš basket je téměř na dně."

Ta slova jen potvrzují obraz, který vystihuje smutnou realitu.
Zatímco ženy ještě stále žijí z pět let starého evropského titulu, o mužích se příliš neví. "Dnes bychom v Turecku nedopadli dobře," tuší Pavel Budínský, kouč českého výběru. "Ale v nejsilnějším složení bychom pár týmům z Evropy konkurovali," věří přesto.

Jen pro přehled: Češi teď mají za sebou tři důležitá vítězství, jenže

Zahraniční hráči pro národní tým

Kdo už reprezentoval?
Maurice Whitfield
(USA)
Mezi lety 2001 až 2006 působil tento rozehrávač v české lize a hned se stal výraznou tváří. Přijetí českého občanství mu umožnilo stát se členem národního výběru, za který odehrál sezonu. Jedná se o vůbec prvního českého reprezentanta tmavé pleti. Kariéru už ukončil.

Kdo připadá v úvahu?
Levell Sanders (USA)
V Děčíně tohoto rozehrávače přímo zbožňují, také české fanoušky baví v lize už celé desetiletí. Patří mezi málo cizinců, kteří by poměrně dost z náročných podmínek pro získání českého pasu splňovali a kteří by se reprezentovat Česko nebránili. Sám už se na toto téma kladně vyjádřil.

Kdo hrát nebude?
Zbytek cizinců
(v lize)
Protože nikdy nesplní – a většina Američanů už vůbec ne – podmínky pro získání českého občanství, které mimo jiné po cizincích vyžadují vzdát se toho původního. Cizí hráči by navíc museli mít v Česku alespoň pětiletý trvalý pobyt a rovněž dobrou znalost českého jazyka.

všechno je to v daleko podřadnější kategorii skupiny B. Pokud průběžné vedení nad Švýcarskem, Kyprem a Slováky potvrdí za rok, probojují se dál a získají lepší nasazení do bojů o ME 2013.
Na něm naposledy v roce 2007 nepostoupili ze základní skupiny.

Od té doby to šlo s nimi z kopce: propad dolů, ztráta prestiže, krize. Pár opor ze zahraničních soutěží se loni i letos omlouvalo z reprezentačních akcí. Důvod? Údajně neměly o co hrát, byly bez motivace.

Jenže příčin celé situace je více. "Potýkáme se se stejnými problémy, jako má házená nebo volejbal – tedy příliš malou konkurencí," přemýšlí Budínský. "Do nároďáku teď připadá v úvahu třicet jmen, přitom bych si měl vybírat ze sta." Všechno má však spojitost s nízkou členskou základnou.

Výsledky mládeže? Mluví za všechno. Právě tam by chtělo svazové vedení budovat nový základ. Ale jak, když výběry do 16 i 18 let dosud hrály též v "béčku", a když se z něj dostaly, spadla tam "dvacítka". "Hledal jsem pro děti klub, který se v Praze věnuje žákovskému minibasketu," uvádí příklad Zídek. "Dnes jsou čtyři. Dřív jich bylo 15."

Američané by byli přínosem
Budínský uvádí i další příklad: tělesná výchova. "Za mých let basketbal patřil k oblíbeným sportům. Jenže dnes dominuje florbal, možná i proto, že je na pravidla jednodušší než basketbal." Ve výchově mládeže jej inspiruje hokej, třebaže i tam si procházejí reformou. "S národní federací a ligovými kluby se musíme v propagaci basketbalu sjednotit," tvrdí.

Takové malé srovnání: Litva je národ s asi 3,5 milionu lidí, přesto v Evropě patří k předním zemím, byť ji Češi v přípravě dvakrát potrápili. "Oni tam basketem doslova žijí," viděl na vlastní oči Budínský.  Jenže v Litvě na rozdíl od Česka neholdují hokeji, a tak kromě fotbalu jiný národní sport nemají. Udělali si ho tedy ze hry pod koši.

Jen na zápas osmnáctiletých tam přišlo přes 11 tisíc lidí. V každé druhé reklamě jsou populární basketbalisté. Tady? Možná znáte pouze jména Jiří Welsch či Luboš Bartoň. "Pokud začneme mezi žáky vychovávat nové talenty hned teď, výsledek stejně přijde až za deset patnáct let. Je to dlouhá doba, že?" počítá trenér Budínský.

Ještě jedna varianta se v otázce reprezentace nabízí: povolat cizince, tak jako před pár lety Američana Maurice Whitfielda. Podobně to dělají například v Německu, Bulharsku či Polsku. Jenže získat české občanství není zrovna jednoduché.

Whitfield musel umět dobře jazyk a kromě jiných povinností splnit i pět let trvalého pobytu. Američan Levell Sanders z Děčína je jedním z mála, kteří by kritéria teoreticky splňovali. Přičemž už se sám dřív vyjádřil: "Reprezentoval bych tady, kdyby to šlo." Už teď se však dělí názory okolo cizinců v lize na dva tábory. První říká: Zatraktivňují basket. Ten druhý zase kontruje, že zabírají místo Čechům. Což by mohlo způsobovat úpadek talentů.

Budínský by možnost zahraniční posily vítal, stejně jako Zídek. "Američané tady zvyšují výkonnost týmů. A ten národní ji potřebuje zvýšit za všech okolností," prohlásil trenér. Ať už s nimi, nebo bez nich, český cíl přece zůstává stejný: probít se na evropský šampionát v roce 2013.

Ten by mohl být odrazovým můstkem k lepšímu. Medaili, jakou na kontinentu basketbalisté urvali naposledy v roce 1985, nikdo čekat nebude. Ale třeba se k týmu vrátí Jiří Welsch, jenž je nyní bez angažmá. A reprezentovat Česko zatím stále odmítá...

Napřed se učme chodit, až pak běhat

Situace, kdy český basketbal skomírá a pro reprezentanty je poslední úspěch, stříbro z ME v roce 1985, pouhým snem, nenechává v klidu Jiřího Zídka (37). Manažer českého týmu a bývalý pivot, který se prosadil i v NBA, nazývá věci pravými jmény.

Pokud jde o muže, zdá se, že je český basketbal na dně. Je to tak?
Nebo blízko dna. Jestli se po mistrovství světa žen nezaměříme na práci s mládeží a nezačneme s výchovou trenérů, bude náš basket pokračovat v sestupné tendenci. Už to není klasický sport jako dřív, trpí nezájmem rodičů a dětí i všeobecně menším zájmem o sport u nás. A činovníci, kteří v minulém režimu viděli nějaký smysl v tom, že se po zaměstnání věnovali sportu, a tudíž i basketu, na to teď nemají čas.

Jak z takové situace ven?
Šampionát žen, který brzy začne u nás, by mohl být impulzem, ale jednoznačně se musíme zaměřit na výchovu nových trenérů. Bez toho to nepůjde.

V Turecku začalo mistrovství světa mužů – v čem český basketbal zaostává za předními týmy?
V individuálních činnostech jednotlivců, fyzické připravenosti, agresivitě v obraně, v konkurenceschopnosti prostředí. Vše ale vychází z členské základny. Na školách je teď dominantním sportem florbal, pro který stačí mít plastovou hokejku a tenisky. Na basketbal sice potřebujete jen tenisky, ale jde o technicky a kombinačně náročný sport, jen osvojení základů trvá šest měsíců.

Působíte v nymburském klubu, který se před lety vydal cestou angažování amerických hráčů. Je to vhodná cesta?
Myslím, že ano. Klasický příklad byl Maurice Whitfield, který u nás působil a pomohl i národnímu týmu, protože se podařilo získat pro něj občanství. Podobně to dělají i jinde. Bohužel tady to ztroskotávalo na obtížnosti související se získáním občanství a na nutnosti pěti let trvalého pobytu.

Jsou podobní hráči špičkami i v mezinárodním basketbalu?
Nejsou, ale klubu i národnímu týmu mohou pomoci aspoň do jakéhosi středu Evropy.

Víte, kdy reprezentanti hráli naposledy na mistrovství světa?
Tak to už musí být pěkně dlouhá doba, teď opravdu nevím.

Bylo to v roce 1982. Jak daleko je podobná účast nyní?
Nejprve se naučme chodit, potom můžeme chtít běhat.

Jiří Jakoubek (Lidové noviny)