Úspěšného trenéra Louise van Gaala vystřídal Guus Hiddink, jeden z nejuznávanějších nizozemských trenérů, který sbíral úspěchy po celém světě. Na Letné bude za Nizozemce pálit Robin van Persie, tahoun Manchesteru United. Všechna ta fakta moc optimismu před zápasem Česko Nizozemsko nepřidají.
Naštěstí je tu také trocha historie, která by povzbudit mohla. Českým a československým fotbalistům se proti Nizozemsku tradičně daří. Pro inspiraci několik zápasů, na které nizozemští fandové-pamětníci neradi vzpomínají.
1976: Formalita, která nevyšla
Zmíněná prohra ve finále mistrovství světa v roce 1974 je snad nejdramatičtější prohrou v nizozemské sportovní historii. Možná také proto, že podle mnohých nizozemských fanoušků tehdy šlo o víc než jen o fotbal. Konečně se Nizozemcům naskytla příležitost porazit vlastními silami nenáviděné Německo, třicet let poté, co německou armádu z Nizozemska vyhnali Spojenci.
Pro některé nizozemské fotbalisty šlo o revanš takřka osobní. Třicet let před šampionátem přišli v důsledku válečného běsnění o život také otec a bratr záložníka Willema van Hanegema. A přestože zahynuli v důsledku nevydařeného spojeneckého náletu, pro Van Hanegema bylo viníkem jednoznačně Německo, které mělo válku na svědomí. Ale už za dva roky se na evropském šampionátu v Jugoslávii Nizozemsku naskytla šance na odvetu.
ČESKO - NIZOZEMSKO, 20:45 |
Do závěrečného kola postoupily jen čtyři země: Nizozemsko, Německo, Jugoslávie a Československo. Celý fotbalový svět vycházel z toho, že se stejně jako v Mnichově ve finále utkají "Oranjes" a "Die Mannschaft", a že tentokrát vyhraje nizozemská jedenáctka. Prostě že rok 1976 zastíní porážku z roku 1974 a bude odrazovým můstkem k roku 1978, k dalšímu mistrovství světa, na němž by se po získání vytouženého světového poháru rozloučili Cruijff, Van Hanegem, Neeskens, Rensenbrink, Krol, Rep a bratři Van de Kerkhofové, zlatá generace nizozemského fotbalu.
Semifinále s Československem se pro Nizozemce předem zdálo být jen formalitou, ale skončilo dalším fotbalovým dramatem. Nic se nedařilo, dokonce i o jediný nizozemský gól se museli postarat sami Čechoslováci. Anton Ondruš po nahrávce Van Geelse pomocí břevna a ramene brankáře Ivo Viktora parádně zavěsil. Byla to jeho druhá trefa, protože už předtím skóroval i do branky soupeře. Po regulérní hrací době byl stav 1:1, takže došlo na prodloužení.
A v něm padlo nejen rozhodnutí, ale i kuriózní červená karta. Po nepotrestaném faulu na Cruijffa vsítil Nehoda druhou branku Čechoslováků. Willem van Hanegem kypěl vztekem, vidina finále proti nenáviděnému Německu se ztrácela v nedohlednu. Když ho rozhodčí Clive Thomas ve středovém kruhu vyzval k výkopu, odmítl. Thomas si ho zavolal k sobě, ale ani na to neměl Van Hanegem chuť. Zůstal demonstrativně stát. Byla z toho červená. Aspoň tak to bylo podle Van Hanegema.
Clive Thomas na ten incident vzpomíná trochu jinak: "Když jsem se vracel ke středové čáře, řekl mi Van Hanegem: "Žádná branka - moc špatné rozhodnutí." A já na to: "To podruhé neříkej." Každý může v ohni dané chvíle něco plácnout. Dal jsem mu příležitost, aby trochu zchladl. Ale řekl to podruhé. Dostal žlutou. Stále ale protestoval proti mému rozhodnutí. Řekl jsem mu. "Já teď půjdu k půlící čáře. Jestli tu čáru překročíš jen jednou nohou, bude to červená." Udělal to a byla to červená: z hřiště ven. Řekl, že nepůjde. Uprostřed hřiště mi udělal scénu, zatímco se na nás dívaly kamery a celá Evropa. Hráč odmítl odejít. Vzal jsem tedy míč a začal odcházet sám. Byl bych utkání ukončil, kdyby mi pomezní rozhodčí, který viděl, co se děje za mnou, neřekl, že Van Hanegem opustil hřiště, a proto jsem se vrátil. Pochybuji, že se v dějinách profesionálního vrcholového fotbalu kdy stalo něco podobného."
Panenka nezazářil jen dloubákem
Televizní záznamy dávají za pravdu spíše Van Hanegemovi. Ať tak či onak, dva roky po finále mistrovství světa mezi Německem a Nizozemskem porazilo Československo oba finalisty a stalo se evropským šampionem. Ne Cruijff, ale Panenka se stal hvězdou evropského šampionátu. Legendární penaltou se Antonínu Panenkovi ve finále podařilo to, co by rád dokázal každý hráč Oranjes - pokořit ve fotbalu "die Mannschaft".
Méně známé ale je, že Panenka měl velký podíl i na porážce nizozemského mužstva. Při prvním gólu měl na svém kontě přihrávku a před druhým gólem to byl on, kdo v rozhodné chvíli fauloval Cruijffa. Všichni čekali na hvizd píšťalky, včetně samotného Panenky, který se mezitím už gestem omlouval za neomalený zákrok.
Ale Clive Thomas nechal pokračovat ve hře, možná trochu na truc, už měl dost toho jak arogantní Nizozemci komentovali každé jeho rozhodnutí. Míč se dostal k Františku Veselému, ten utekl po levém křídle a z jeho centru Zdeněk Nehoda skóroval. Cruijff se domů vrátil zklamaný, podruhé během dvou let. Dalšího mistrovství světa, za dva roky v Argentině, se už nezúčastnil.
Nebylo to první zklamání, které Cruijffovi připravili čeští fotbalisté. V listopadu 1966 dostal v přátelském utkání s Československem červenou kartu poté, co údajně udeřil německého rozhodčího Rudiho Glöcknera. Stal se tak prvním nizozemským reprezentantem, který byl vyloučen v oficiálním zápase. Vyneslo mu to jednoroční zákaz hrát za národní mužstvo.
Dukla s nepochopitelným Masopustem
Klubové zápasy za hranicemi ale hrát směl, a tak v roce 1967 přijel s Ajaxem Amsterdam na pražský stadion Na Julisce, aby proti Dukle odehrál čtvrtfinále poháru mistrů. Pod vedením snad nejslavnějšího nizozemského trenéra všech dob Rinuse Michelse se Amsterdamští viděli už v semifinále. Byla to ale Dukla, jež s výhrou 2:1 postoupila blíž k poháru, a nebyl to Cruijff, ale o šestnáct let starší Josef Masopust, kdo režíroval zápas.
Johan Cruijff v zápase Dukla Praha – Ajax Amsterdam z 8. března 1967.
Nizozemský publicista Jan Mulder, bývalý špičkový fotbalista, který si v dresu Anderlechtu na Dukle vylámal zuby v předcházejícím kole, s potěšením komentoval jeho hru:"Starší Masopust stál ve středovém kruhu jako osa, kolem níž se všechno točí. Točna, precizní hráč, one-touch fotbalista. Nevím, v čem přesně byla ta třída. Nepochopitelné, ale ohromně chytré. Masopust se nepohyboval po celém hřišti, stál tam a míče se od něho odrážely správným směrem. Čistý technik. A rozumný. Po starodávném způsobu nechával na míči, ať koná svou práci."
Ajax narazil i v Ďolíčku a v Edenu
Později se Mulder s Masopustem spřátelil, když český fotbalista století ve věku 37 let směl odejít na angažmá do zahraničí a v roli hrajícího trenéra působil v Belgii, v bruselském klubu Royal Crossing Molenbeek. Kromě obdivu k legendární české uličce si Jan Mulder oblíbil také tradiční českou svíčkovou, kterou paní Masopustová uměla krájet na tak tenoučké plátky, že to bylo až k neuvěření.
Sedmnáct let po prohře na Julisce se na podzim roku 1984 jiná generace mladých členů Ajaxu dopustila obdobného sebepřeceňování v zápasech proti Bohemians Praha v poháru UEFA. Frank Rijkaard, Ronald Koeman a Marco van Basten, tři z největších hvězd nizozemského fotbalu, tehdy utrpěli ve vršovickém Ďolíčku porážku 1:0. Následovaly penalty a vyřazení.
Za dalších třiadvacet let, v roce 2007, se s Ajaxem vypořádala i Slavia v předkole Ligy mistrů. Jak v Amsterdamu, tak v Praze. Ajax tratil, a miliony eur, kolem nichž se ve vrcholovém fotbale v současné době všechno točí, putovaly místo do Amsterdamu do české metropole. Bůh ví, kde je jim konec.
2004: Nejdřívě chybné střídání, pak: „Díky, Česko!“
Zmíněné semifinále v Záhřebu nebylo první ani poslední ranou, kterou Oranjes utržili na fotbalových hřištích od Čechů a Slováků. Když se Česko a Slovensko prvního ledna 1993 rozdělily, měly proti Oranjes pozitivní skóre: 10 zápasů, z toho 6 výher, jednou nerozhodně, 3 prohry. Je jen málo zemí, proti nimž Oranjes hráli s tak malým úspěchem.
I po rozdělení státu zůstali Češi pro nizozemské fotbalisty nepříjemnými protivníky. Národní mužstva se střetávají pravidelně a pro hráče a trenéry Oranjes to někdy bývají těžké chvilky. O tom by mohl vyprávět jeden z předních nizozemských trenérů Dick Advocaat. Ve vzájemném utkání při evropském šampionátu 2004 v Portugalsku.
Oranjes začali grandiózně a brzy vedli 2:0. Český trenér Bruckner posílil útok a snížil na 2:1. Dick Advocaat vsadil na obranu. Dobře hrající útočník Arjen Robben musel uvolnit místo záložníku Paulu Bosveltovi, což bylo možná nejvíce diskutované střídání v dějinách nizozemského fotbalu.
Hru Nizozemců to rozhodilo a Česko zvítězilo 3:2. Zdálo se, že Oranjes skončili, ale na oplátku jim Česko podalo pomocnou ruku. Zvítězilo v posledním utkání ve skupině s Německem a Nizozemsko se tak doslalo do čtvrtfinále. "Díky, Česko!" skandovali nizozemští fanoušci, a následující den poděkování zopakoval nizozemský tisk: "Tsjechië, bedankt".
Česko má s Nizozemskem vyrovnanou bilanci
Celková bilance zápasů mezi Českem a Nizozemskem je sice o trochu méně příznivá než za dob Československa, ale také se určitě není za co stydět: devět zápasů, tři výhry, tři prohry, třikrát nerozhodně, skóre 11-11. A tak kdo hledá ostudu, musí se vrátit hodně daleko do minulosti. Až k 19.dubnu 1927, kdy v Amsterdamu československá jedenáctka utrpěla zdrcující porážku 8-1.
I když, i přes to skóre to jenom ostuda nebyla, jak dokládá reportáž o zápase ještě týžden otištěná v novinách De Tijd: "Výsledek by mohl vést k domněnce, že fotbal hrálo jen jedno mužstvo. Tak tomu ale vůbec nebylo. Češi opravdu nehráli špatně a jejich technika nebyla v průměru určitě horší než u hráčů Oranjes. Většina z nich velice dobře kontrolovala míč, a jejich přihrávky byly tak čisté, že naši hráči si s nimi občas nevěděli rady. Ale vedle všeho dobrého byla jejich velikou chybou nulová produktivita. K porážce také přispěl poměrně mdlý a lhostejný přístup, aniž by se přitom dalo říct, že se flákali. Chybělo nadšení, které k mezistátním zápasům patří, a které často rozhoduje o výsledku. A v tom nadšení dostali od Holanďanů lekci."
Když o čtyři roky později zavítala pražská Sparta na přátelský turnaj do nizozemského Tilburgu, bylo hodnocení její hry takřka stejné: dobrý fotbal, ale pramálo nadšení. O přestávce druhého přátelského zápasu si tak za stavu 0-2 sparťané dokonce vysloužili výtku hostitelů, kteří se nechtěli stydět za to, že mužstvo z Prahy pozvali. Sparta přidala, během čtvrt hodiny zápas otočila a nakonec vyhrála 4-3.
A tak je poučení z historie všeho všudy jasné: velkých jmen nizozemského fotbalu se není třeba bát, naopak, bát by se spíše měla ta velká jména. Pouze však za předpokladu, že nebude Čechům chybět nadšení a stoprocentní nasazení.
V článku jsou použity úryvky z knihy "Sýrové pivo" o česko-nizozemských (často překvapivých) souvislostech, autorů Kryštofa Krijta a Pietera Goedharta, vydané letos Nakladatelstvím Lidové noviny.
