Byzi je přezdívka Davida Bystroně, kterého trenér Lička učil hrát v Ostravě fotbal: „Odložil jsem telefon, otevřel dveře a venku skočil do studeného bazénu. I když jsem Davida dlouho neviděl a netušil, že žije zrovna ve Švýcarsku, ta zpráva mě uzemnila.“
Co vás na tom šokovalo nejvíc?
Ta zpráva sama o sobě. Ptám se proč? David byl bezkonfliktní, bezproblémový, pozitivní, stydlivější introvert, který si na nic nestěžoval. V civilu byl vlastně neviditelný, zato na hřišti vůdce. Když vstoupil na trávník, jako byste mu na zádech přepnuli spínač. Vidím ho před sebou, elegán s hlavou nahoře, generál.
Co si vybavujete dál?
Skončilo jaro 2007 a kluci v Baníku odcházejí na dovolenou. Potkám Byziho na chodbě a povídám: Užij si volno, bude dobře. On smutně zvedl oči: Trenére, já musím do Prahy, čeká mě operace třísel. Co blázníš? Žádná operace! Nechali jsme ho vyšetřit a zjistilo se, že trpí svalovou dysbalancí. Měl naposilovaný vršek těla a slabší nohy. Vypracovali jsme mu program, jak to změnit, on byl za měsíc fit a odehrál skvělou sezonu. Baník skončil třetí.
O čem ten příběh svědčí?
Že byl mužem dvou tváří.
Koho by nešokovala sebevražda mladého sportovce, úspěšného muže, který by si vlastně neměl na co stěžovat.
Tlak dnešní doby je nemilosrdný. Všichni bojujeme o vlastní přežití. I před třiceti lety, kdy život neběžel tak rychle, byla spousta případů, že fotbalisté neustáli odchod do civilu. Přežili, ale živořili. Ve fotbale se to má následovně: brzy a zdánlivě velmi lehce se dostanete do vakua, ve kterém si užíváte popularity, peněz a vyšší životní úrovně. Překročíte pubertu a je z vás profesionál, kterého si každý všímá. Zatímco vaši vrstevníci musejí makat, aby si vydělali na ojeté auto, vy si koupíte nové po třech výplatách.
To mohl být i Bystroňův problém. Tedy kromě rodinných nesvárů, které řešil.
Neznám detaily a nejspíš se je nikdy nedozvím. Spíš je to otázka pro psychology, jak se dá vzdorovat prázdnotě.
David Bystroň
Prázdnotě?
To je stav, který přichází, když končíte. Zvládají to většinou ti, kteří nejsou na fotbale závislí. A to nemluvím zdaleka jen o penězích. U nás je tak dvacet třicet fotbalistů, kteří si vydělají na zbytek života, ale co ty tisícovky ostatních? Víte, jakmile děláte fotbal, máte strašně volného času. Je to nádherná komfortní zóna, na kterou si rychle zvyknete. Je o vás skvěle postaráno, jen po vás chtějí, ať dobře trénujete a ať po zápase co nejefektivněji zregenerujete, abyste byli na další zápas fit. Co děláte po tréninku, to nikoho nezajímá. Když si toho nevážíte a nejste profi, vaše výkonnost jde dolů, tím pádem ztrácíte místo v týmu a posléze vás to prostředí odhodí.
Bystroň na dva roky vypadl kvůli dopingu. Pak si přetrhal vazy v koleni. Kdo ví, proč se ztratil do páté švýcarské ligy.
Ten pád ho musel sžírat. Žijete si v přepychové vile, máte všechno a najednou se vracíte do holobytu. Během kariéry máte spoustu kamarádů, všichni vás plácají po zádech, ale jakmile kariéra vyprchá, kamarádi mizí. Rychle a nenávratně. Nemají čas, nehodí se jim přijít na pivo, na pokec, nemáte tolik peněz, přestáváte být in. Kvůli tomu potřebujete najít nový smysl života, novou realizaci. Jasně, čtrnáct dní si odfrknete, možná se vrhnete na angličtinu, budete pravidelně běhat, život po životě vás baví. A co po měsíci? Po dvou? Zase musíte na angličtinu? Půjdete si zaběhat i dneska? Na hřišti buď prohrajete, nebo vyhrajete, ale ta nejtěžší zkouška vás čeká až pak, kdy máte strach o vlastní existenci.
Taky jste měl strach?
A jaký! První varování jsem dostal při srazu se spolužáky ze střední školy. Zatímco já přijel z Belgie do Opavy jako velký frajer v naleštěném Opelu Vectra, ostatní žili docela obyčejně. Neměli skoro nic, jenže zároveň budovali svůj život. Jeden kluk už byl starostou, další dva rozjížděli byznys a já pochopil, že všichni jsou dál než já. Bez ohledu na to, že mnozí si vydělávali dva tisíce měsíčně a já měl třeba padesátkrát tolik. Když jsme se rozcházeli, kdosi se zeptal: Vernere, a co ty budeš dělat?
Co jste odpověděl?
Pokrčil jsem rameny. Neměl jsem špatné sívíčko, vystudoval jsem Vysokou školu báňskou v Ostravě, k tomu jsem jako fotbalista vyhrál olympiádu v Moskvě, nastřílel přes sto ligových gólů, s Baníkem vyhrál tři tituly. Jenže já nebyl nic. Když jsem odehrál poslední zápas, ocitl jsem se na nule. V sedmatřiceti. Ve Francii mi přátelé zkoušeli najít práci a ptali se: Co umíš? Jakou máš praxi? Žádnou, dvacet let jsem kopal do balonu.
Už jen to, že si to přiznáte, musí být těžké.
Pamatuju si, jak končil třeba Marek Poštulka, výborný útočník, reprezentant. Ostravský doktor Jarda Husták, který ho mimoděk provázel fotbalovým životem, mu povídá: Zkus to, udělej si masérský kurz, já tě zaměstnám u nás na klinice. A tak šel Marek fárat, jak se u nás říká. Dostal šanci. Jiní mu podali pomocnou ruku, o kterou se opřel. Dnes je z něho vynikající fyzioterapeut.
A váš příběh?
Ve Francii mi dali šanci v textilním závodě. Nejdřív jsem byl dělník, pak mistr, nakonec šéf výroby.
David Bystroň.
Škola života.
Šílené to bylo. Já nikdy nebyl výjimečný. Ani jako sportovec, ani jako student. Naštěstí mám v sobě pud sebezáchovy, který mi velel: Přežij! Musíš přežít! Kvůli synům, kvůli báječné manželce, která ti vytvořila zázemí během celé tvé kariéry. Čest výjimkám, ale manželky fotbalistů nebo hokejistů jsou vůbec zvláštní sorta žen. Dám krk na to, že nejméně šedesát procent vztahů končí po kariéře rozchodem. Přijdete o práci, o vášeň, o společenské postavení, o peníze, o ženu.
Jak jste to řešil vy?
Když jsem se blížil ke konci, kopal jsem pátou francouzskou ligu. V půl deváté večer se dotrénovalo, v devět mi o deset kilometrů dál začínala noční směna. V šest ráno z práce, v sedm se vzbudili synové a odpoledne třeba mistrák, před kterým všichni čekali, že jim to Lička vyhraje. Jednou mi před šichtou ukradli v kabině boty, tak jsem celou noc pobíhal v kopačkách. Lítal jsem po betonu a ničil si nohy, abych mohl obsluhovat pět strojů najednou. Umíte si to představit? Celý život vás někdo hýčká, jste pan Někdo a najednou: dvě noční směny, dvě odpolední, dvě noční, pak volno. Týden co týden. A víte, jaká mi zbyla vzpomínka? Byl jsem šťastný a pyšný, že jsem našel novou náplň života.
Jak dlouho vám trval přechod do obyčejného života?
Po roce ve fabrice mi zavolali z Baníku, jestli bych nechtěl dělat Ivanu Kopeckému asistenta. Za čtyři měsíce jsem byl hlavní trenér, za další čtyři měsíce si mě vzal pan Ježek k nároďáku. Jenže pokud takovou šanci nedostanete, máte absťák klidně pět deset let. Stojíte u zdi, prakticky se nemůžete pohnout a nesmíte to vzdát. Mně pomohla řada pozitivních opěrných bodů: odolnost, vzdělání, výchova, fungující rodina. Jenže zdaleka ne každý má takové štěstí.
Když se nedávno oběsil František Rajtoral, začalo se debatovat o tom, jak nebezpečné jsou depresivní stavy, o kterých sportovci nemluví nebo mluvit nedokážou. Teď si vzal život další známý fotbalista. Co s tím?
Těžko říkat něco moudrého, ale třeba ve Francii to funguje tak, že vás kontaktuje konkrétní člověk z odborů, ptá se na vaše vize, zajímá se o vaše vzdělání, o to, co hodláte dělat, až nebudete hrát fotbal. To by měl být úkol pro hráčskou asociaci u nás. Postarat se. To samé pro kluby, aby přemýšlely o sociálních programech pro hráče, kteří končí. A v první linii musejí stát agenti, jejichž povinnost musí být, aby se postarali o lidi, kteří jim vydělali peníze. O prázdnotě, která začíná po kariéře, se musí mluvit.
Pardon, ale teď máte docela skeptický tón.
Nároky na náš život a na intenzitu žití jsou bohužel tak vysoké, že se během pár týdnů zapomene. Zase nasedneme do toho našeho rychlovlaku a pojedeme dál.
