Před více než patnácti lety Martin Stloukal spolupracoval s Patrikem Eliášem, s nímž v letech 2004 až 2005 stál za vznikem Hokejových hal mládeže v Brně za Lužánkami. V hokejových kruzích je znám především jako manažer, poradce agentů a trenér; například vedl Prostějov v 1. lize, Znojmo v extralize juniorů nebo seniorský tým Orlů v EBEL.
Od sklonku loňského roku působí u dorostenců Techniky Brno. Osmiminutová nahrávka jeho svérázného proslovu, prošpikovaného vulgaritami a vedeného na hraně korektnosti, z něho udělala velmi sledovanou osobu. „Mám desítky zpráv od skautů z NHL, se kterými jsem spolupracoval, od trenérů nebo lidí z fotbalu, které ani neznám. Jsou veskrze pozitivní,“ tvrdí 49letý bouřlivák.
Míváte ke svému mužstvu často takové proslovy, jako je ten, který se aktuálně dostal na internet?
Tenhle je z května, ze začátku přípravy, a je prakticky identický s tím, který jsem měl kdysi na začátku přípravy juniorů ve Znojmě. Když jsem tam před lety přišel, tak ti kluci nevěřili, že by mohli něco vyhrát. Navíc byli ve velice špatném fyzickém stavu, což bylo i tady v Technice. Jak vypadali v Brně po karanténě, to byla tragédie! A vy před nimi stojíte a v duchu měříte čas. Víte, že 17. září začíná soutěž. Že máte letní přípravu, že půjdete na led a že to je závod s časem. Víte, že musíte udělat všechno proto, aby váš mančaft byl konkurenceschopný těm privilegovaným klubům, nesoucím značku hokejové akademie. Víte, že tahle soutěž je díky rozkastování nespravedlivá, protože konkrétně Technika – a nejen ona, ale i Kobra Praha, Šumperk a další – mezi akademie nepatří. Z téhle soutěže se sestupuje, nikdo vám nepomůže. Tušíte, že do mančaftu vám zdravá konkurence nepřijde, protože nejste ta akademie. Nikdo o vás nestojí. Takže máte dvacet kluků v šatně a chcete je nastartovat.
Martina Stloukal během svého působení ve Znojmu.
Vy jste na to šel kázáním, v němž jste pár z nich zpražil za nadváhu, vyplísnil jste je za to, že za ně věci s vámi vyřizují jejich matky, a popsal jste, jak ten, kdo Techniku porazí, dostane na ústa. Bylo to potřeba?
Předcházely tomu moje hovory s rodiči hráčů. Představil jsem se jim, řekl jsem, jaký chci mít v týmu systém a jaká budou pravidla hry. Pak mi začaly telefonovat maminky hráčů. První, druhá, třetí, čtvrtá… a já jsem poslouchal, že když budeme v pátek trénovat déle než do patnácti hodin, tak jejich kluk nepřijde, protože jezdí na chatu. A o víkendu že nepřijde už vůbec. Copak toto je možné? Toto není spolek dobrovolných hasičů, nejsme soubor písní a tanců, tady jsme v extralize dorostu! Tady (šéf klubu) Pavel Kubica musí sehnat deset nebo jedenáct milionů na sezonu, aby se mohlo hrát! Vždyť to není sranda.
Jak s tím souvisí telefonáty s rodiči hráčů?
Chtěl bych zdůraznit, a požádat o to, aby bylo opravdu zdůrazněno, co řeknu: bez českých hokejových matek by se český hokej zastavil. ZA-STA-VIL! Ve svém proslovu jsem je zmínil jako obžalobu otců. Protože kluk musí hrát hokej sám, ale od jeho patnácti let je tam důležitý jeho otec. Mě zamrzelo, že za patnáctileté kluky tam jejich matky bojují a dělají, co považují za nejlepší pro svoje syny. Tak jsem chtěl přinutit kluky, aby si zasuplovali roli svých otců a vzali svoje hokejové osudy do svých rukou.
Neměl jste si to vyřídit především právě s rodiči? Vždyť děti v pubertě se kolikrát za svoje rodiče stydí, vidí na nich chyby, nechtějí tyhle chyby opakovat. Proč jim ještě kázat o maminkách a telefonování s nimi?
Dobrá otázka, hned vám odpovím. Od tohoto proslovu (konec května) mně na tréninku nechybí jediný kluk. Všichni jdou nadoraz a já z nich mám hroznou radost. Všichni překonávají sami sebe. Jsou tam slzy, bolest, tvrdé dávky. Kluci na ně nebyli zvyklí. Odpovím tedy tak, že ne, neměl.
Proč ne?
Každý z rodičů těch hráčů je v jiné osobní nebo životní situaci. Někde je matka samoživitelka, někde otec není vůbec. Jednomu klukovi táta zemřel. Kluk byl ze začátku zmatený, hledal se. Ale tahá tak, že já ho podržím.
Reagují rodiče vašich svěřenců na to, co si poslechli?
Je to čtyři týdny stará nahrávka a nikdo se za celou dobu neozval. Až teď mi chodí sms, které říkají, že jsem promluvil správně. Otec jednoho z tahounů mého mančaftu, kterého nechci jmenovat, abych mu neudělal v kabině zle, mi napsal krásnou zprávu. Sdělil v ní, že jeho syn měl šest trenérů, ale mě že si oblíbil. Takže tak.
Dobře, to jsou rodiče. Pro vás bude v pondělí klíčové, jak zareaguje vedení Techniky. Úplně lehké rozhodování jste těm lidem neudělal, když mluvíte například o nevhodném jídle od cikánů. Na taková prohlášení není ideální doba.
Proboha to je přece nadsázka! To je stejné jako u Cimrmanů, kde lítá cikán s kudlou v zádech. To nemá s rasismem přece nic společného! Pavel Kubica proti tomu neřekl půl slova. Jirka Rech, můj trenérský kolega, taky ne. Stojí na mé straně, protože dobře ví, jak to bylo myšleno. Každý vám řekne, že hokejová kabina, i fotbalová, je otázkou nadsázky. Kdo se nechá chytit, kdo vezme něco moc vážně, může taky lehce být poražený. Snažil jsem se připepřit proslov tak, aby pro kluky byl stravitelnější a aby pochopili, že mají dost prostoru na svá rozhodnutí. Že to není postavené tak na hranu, že zítra tam některý z nich nemusí být.
Padlo to na úrodnou půdu?
Na to mám jedinou odpověď: všichni chodí, všichni trénují a makají. Kdyby se rodiče naštvali, tak tam druhý den kluky nepřivedou. Nebo zavolají Kubicovi, že pokud toho kreténa nevyhodí, tak nepřijdou a hotovo.
Štve vás, že je ta nahrávka venku?
Vůbec ne! Já sám jsem klukům řekl, ať si mě nahrají a pustí to doma rodičům. To byla první věc. Na to konto se rozběhly ty telefony. Jestli je blbá doba, tak já v takové době žít nechci, a dám si pozor na to, že jestli to po mně bude jakákoliv společnost vyžadovat, tak jdu od ní pryč. Nebudu se měnit já, budu měnit svoje působiště. Pointa bude, že klukům v pondělí řeknu: Chlapci, v první řadě to, že jste nahrávku dali na internet, zmenšilo manévrovací prostor vám. Sami jste se dostali pod tlak. Člověk, který si dokáže chránit a střežit svoje soukromí, má daleko víc možných řešení a reakce. Vy jste to teď postavili tak, že se na vás bude každý chtít vytáhnout, každý o vás dneska ví. Aspoň jste si teď prošli varováním, že ne všechno patří na internet, na facebook, na instagram. Tohle v pondělí řeknu na tréninku. Obrátím to v pozitiva.
Máte pocit, že jste si svoje svěřence získal na svoji stranu?
Vždycky, kde jsem trénoval, jsem si je získal na svoji stranu!
Myslím tyhle konkrétně.
Určitě, protože kluci reagují všichni stejně na jednu věc. Nemají rádi nefér nečitelného člověka, který co řekne, to neudělá, který svým způsobem dělá kompromisy, protože se to zrovna vyžaduje, protože se to hodí podle situace. Musíte umět něco skousnout, abyste dostál vlastnímu slovu.
Dobře, a jak si tedy získali tihle hráči vás? Druhý pohled na celou věc je ten, že váš proslov měl zůstat ve vaší šatně. Nahrávku však dostala většina velkých redakcí v Česku, a to víceméně naráz. Někdo ji musel rozeslat.
Podívejte se, jsou to patnáctileté děti. Ty mají právo dělat chyby a já jako dospělý člověk s tímto nemám problém. Od toho jsem jako jejich trenér, vychovatel, vedoucí a učitel, abych je vedl. Vím, jak kluci reagují na tréninku. Makají, rvou se s tím, dřou. Nevidím na nich, že někdo mávne rukou a dovolí si něco vypustit. Ve čtvrtek jeden kluk běžel desetikilometrový běh i za cenu toho, že omdlívá! Kluka jsme museli zastavit, ptali jsme se ho, jak snídal, jak jedl, a dobrali jsme se toho, že měl hypoglykemii. Nedostal do sebe potřebnou dávku cukrů. On si to vyzkoušel a poučí se.
Musím vám říct, že se nedivím, že může mít někdo z vašich hráčů hypoglykemii. Jídelníček, který jste jim představil, je nabitý bílkovinami, ale sacharidy v něm nevidím.
Kluci mají hlavní cukr v rýži. Mají banán a broskvovou výživu, bohatou na cukr. Tohle dodržujeme. Než jdou na led, každý sní sladkou tyčinku. Pohlídané to je. Cukry jsem jim podrazil v tom smyslu, že disacharid, který je v bramboře, se snažím nahradit monosacharidem, aby jejich tělo začalo být senzitivní na sacharidový šok. Tak děláte sacharidovou superkompenzaci. Na dva dny podrazíte cukr, ale před zápasem ho dáte ve větším množství. Tím, že tělo ho má nedostatek, tak ho dokáže zpracovat daleko víc.
Lidově se tomu říká, že to funguje jako přiložení polene do kamen.
Ano. Přesně tak.
Nejste zastáncem toho, že tělo si řekne, co chce jíst? Třeba trenér Martiny Sáblíkové to tak razil, nechal Sáblíkovou jíst bagety nebo řízky. A kam to s ní dotáhl.
Téhle teorie zastánce nejsem. Obdivuji Sáblíkovou, ona má unikátní nákrok, bruslení má jako málokdo. Roli hraje její daná genetika a správné vedení trenérem Novákem. To je kombinace dokonalosti.
Ale s jejím jídelníčkem nesouhlasíte.
Otázka stravování je individuální. Máme třeba hráče s náběhem na tloustnutí, u kterého je dělená strava nutností, protože jinak by se v tom motal. Pak jsou tam kluci s rychlým metabolismem, daným tím, že mají vyšší hladinu testosteronu.
Realitou je, že nejste zdaleka jediný trenér, které se rozparádil při kázání v šatně. Na podzim minulého roku třeba i basketbalový trenér Růžička atakoval svoje mužstvo a rozcupoval ho na tiskové konferenci za účesy, tetování a přístup k práci. Ale to bylo mužstvo dospělých. Zvažujete, než zvednete hlas, že máte proti sobě děti?
U dospělých je to jednodušší. Těm sáhnete na peníze nebo je přestanete stavět. A hráč buď začne sekat latinu, nebo zavoláte agentovi a řešíte to s ním, ať si ho vezme. My tady máme ale děti a to je výchovně vzdělávací proces. Já to beru tak, že je učím. Mám dvě hodiny denně na to, že je mohu nějak ovlivnit. Trenér díky sportu dokáže navodit situace, které život dávkuje pomalu a zdlouhavěji. Pokud je trenér senzitivní a dělá to dobře, tak to dokáže využít a děcko ovlivnit správně. Taková je moje filozofie.
Zmínil jste svoje působení ve Znojmě. Tam jste měl se svou filozofií úspěch?
Vyhráli jsme tam titul, takže...
Takže ano?
Řeknu vám příběh, který mi přišel na mysl. Ze Znojma se mi vybavuje Jakub Stehlík, obránce, ročník narození 1990. Když jsem přišel poprvé do Znojma, seděl tam v kabině 190 cm vysoký obránce, pravák. Ti se v hokeji vyvažují zlatem. Po tréninku jsem oznámil, kdy je další den sraz, a on se omluvil, že nepřijde, protože jede hrát juniorský krajský přebor do Rosic. Krajský přebor! Tenhle hoch se nevešel ve Znojmě do sestavy. Jak můžete takhle s děckama hazardovat? Do roka Stehlík výrazně pomohl k titulu juniorů a za další necelý rok byl prodaný za 1,6 milionu korun do Chomutova. Ale než jsem přišel, každý na něho kašlal a posílal ho do Rosic. Mělo to nějaký důvod, pamatuji si ho, ale od toho ten trenér přece je, že musí tohle rozpoznat a na děcko zapůsobit individuálně. Já o každém vím všechno, a ke každému jdu individuálně a adresně, protože jinak by to nefungovalo.
Máme za sebou dlouhý rozhovor. Mluvili jsme o jídelníčku, o psychologii mladého sportovce, o rodinách, o všem možném. Nevadí vám, že před tím, kdo si vaši nahrávku zběžně poslechne, budete vypadat především jako strejda z Okresního přeboru nebo jako trenér Hrouzek ze seriálu Lajna? Hulvát, který bude známý tím, že sprostě řve na hráče?
To mě vůbec nezajímá. To je mi jedno. Psi štěkají, ale karavana jede dál. To mám doma na dveřích, to je moje motto.
