„I tak jsem si stihl odpočinout. Snažil jsem se maximálně využít času s rodinou. Stavěli jsme s Rózou sněhuláka, bobovali, lyžovali, všechno možné,“ vyprávěl 33letý biatlonista těsně před odletem.
Jste teď díky dceři nabitý energií?
Určitě jsem. Jak jsem předtím nebyl skoro měsíc doma, tak se na mě těšila, že něco podobného jsem ještě nezažil, bylo to intenzivnější než jindy, fakt jsem si to užil. Tatínek většinou býval tak půl dne a teď skoro tři dny v kuse, byla to sranda.
Už na vás třeba při balení věcí dýchla olympijská atmosféra?
Já vlastně moc nebalil, protože ani věci nemám. Většinu věcí jsem musel vrátit, protože mi byly menší. (smích) Došlo k menšímu omylu, tak jsem to poslal na výměnu. Zůstaly mi akorát boty, rukavice a čepice, to je všechno. To, co se vyměnilo, by teď mělo dorazit přímo do Koreje.
A co medaile ze Soči? Neprohlížel jste si je a nehledal v nich inspiraci?
Právě při tom balení jsem je viděl ve skříni, ale úplně si je neprohlížím. Občas je samozřejmě chce někdo vidět, ale už to není tak časté jako rok dva po olympiádě. Navíc mi přijdou strašně omlácené, asi jsou z nekvalitního materiálu, který nic nevydrží. Já vlastně ani nevyhledávám záznamy těch závodů ze Soči. Občas na ně náhodou narazím, a to jsou pak samozřejmě příjemné vzpomínky, které příjemně naladí.
Soustředění před olympiádou trávíte v Almaty. Zjišťoval jste si něco o tamním závodišti?
Hledal jsem si, kde bydlíme, to místo totiž vůbec neexistuje. Není možné najít jeho adresu, nevím, z jakého důvodu. Teda, nějaké důvody mě samozřejmě napadají… (smích) Ale ne, řešil jsem to i z toho důvodu, že kvůli dopingovým zkouškám musím uvádět adresu. Tak jsem se to v tom systému snažil popsat a udával jsem tam i přibližné GPS souřadnice.
Závodiště je v docela velké nadmořské výšce – 1450 metrů nad mořem...
A to je ideální výška, protože nemusíte nějak extra řešit aklimatizaci. Problém spíš bude časový posun, který určitě ucítím. Den dva asi budu trénovat v aklimatizačním režimu, pak to snad bude dobrý, pokud to zdejší počasí dovolí.
Asi máte na mysli mrazy, teploty mají v Kazachstánu klesnout až k minus 30 stupňům.
Koukal jsem na to. Těch třicet už je problém, při takové teplotě se nedá dělat absolutně nic, natož střílet. Doufám, že bude tak minus 20, kdy se dá normálně trénovat. Snad nám to nenabourá trénink, to by byla velká škoda. Ale zase na druhou stranu, v Pchjongčchangu může být stejná zima, takže na ty mrazy budeme připravení.
Mluvil jste i o časovém posunu. Jak důležitou roli hraje, že jste si pro soustředění vybrali právě Almaty, které je na půli cesty?
Časový posun byl nejpádnějším důvodem, proč tam jet. Já sám s tím mám velké problémy, vždycky jsem měl, když se cestovalo takhle daleko. Vlastně jsem takhle daleko na východě nikdy nebyl, vždycky jsem létal spíš do Ameriky, do Kanady. I proto je dobře, že jsme takovou cestu zvolili, budeme blíž ke korejskému času, a to nám určitě pomůže.
Co se dá za dva týdny před začátkem olympiády natrénovat?
Nejdůležitější bude zůstat zdravý a musíme si taky udržet psychickou pohodu. Ten trénink nebude nijak drastický, ale i tak se dá udělat poměrně dost. I před Soči jsme ještě dva týdny docela intenzivně trénovali.
Na čem vy osobně budete chtít nejvíc zapracovat?
Asi na položce vleže, kde mě tlačí pata. Dělám tam velké chyby, které by tam být neměly. Na to, kolik mi je, tak si k tomu neumím pořádně lehnout. Při závodech je to někdy katastrofické, což určitě bude můj úkol.
Máte nějaký recept na to, jak si udržet pozitivní mysl, když vám třeba právě střelba vleže nejde?
Snažím se i na tréninku držet úspěšnost co možná nejvyšší. Pokud to jde, tak téměř neminout. Protože pokud vám to jde v tréninku, líp se na to navazuje i v závodu. A naopak když v tréninku polevíte a řeknete si, že jde jenom o trénink, určitě to pak v závodě nevytrhnete. S tím jdu do každého tréninku a nemám strach, že by mi to nemělo jít.
