Opět bez medaile, s ostudnými debakly na rozloučenou. Ale také po třinácti letech postup do semifinále a dokonce po šestnácti letech někdo jiný než gólman v týmu hvězd turnaje.
Na misky vah lze položit mnohé a stále se při hodnocení výkonů české reprezentace těžko jednoznačně převáží na jednu stranu. Je ovšem potřeba hledat širší kontext.
„Dvacítce“ můžeme vytknout mizernou hru v defenzívě, spoustu laciných gólů a nepochopitelnou nedisciplinovanost v klíčových bojích. Dá se útočit na gólmany, především pak na jihlavského Škarka, který se nepotkal s formou.
Jenže stejně snadno se vyzdvihuje jedinečný talent osmnáctiletého Zadiny, se sedmi góly druhého nejlepšího střelce mistrovství. Vyspělý herní projev Nečase; nikdo v americkém Buffalu nenasbíral více bodů než brněnský centr. Nebo útočné vlohy Hájka a bravurní blafáky Reichela.
  |
Kromě individuálních kvalit zdobilo Pešánův výběr odhodlání, zápal a hlavně sebevědomí, s jakým si troufl i na nejtěžší soupeře. Do bojů o medaile proklouzl právě tím, že vítězství chtěl ve čtvrtfinále více než Finové. Na netýmovost seveřanů ostatně před rozhodující partií upozorňoval televizní expert Milan Antoš.
Co na tom, že se poté opět ukázalo, že zámořské týmy jsou od Čechů stále hodně vzdáleny. Důležitý byl herní projev, parta kolem kapitána Zachara se dokázala bruslařsky soupeřům prakticky vyrovnat, vyhrávala osobní souboje, předváděla moderní hokej. Kurážný, sebejistý. Občas zaostávala, ovšem už ne o několik koňských délek.
A za rok může být ještě lépe. Třeba pak Alois Hadamczik už přestane slýchat, že byl posledním, kdo s juniory vybojoval světovou medaili. Ročníky 1999 a 2000 jsou příslibem, že čeští hokejisté se mohou přiblížit elitním juniorům ještě blíže. Vždyť v současném kádru byla celá řada teprve osmnáctiletých hráčů, tuze nadaný Lauko se stane dospělým až v březnu.
Podle brzkých odhadů může být na dalším draftu NHL vybráno až třináct Čechů, včetně šesti borců hned v prvních třech kolech. Takový zájem byl o tuzemské juniory naposledy v roce 2005. Právě tehdy získal Hadamczik onu medaili, o které nerad slýchává.
Český hokej se přiblížil úrovni, jakou měl před 13 lety. Výsledkově i množstvím kvalitních jednotlivců. Pomohla sázka na mladé trenéry: nejprve Petra, poté Pešána. Oba sledují trendy, nechybí jim ani zdravá dávka sebedůvěry.
V domácích hokejových klubech se projevuje okysličení čerstvou krví. Zkostnatělé prostředí rozhýbávají nové nápady, odstraňují se zaběhlé mechanismy jako protekce a protežování. Nadšenci chtějí dělat hokej jinak a platí to napříč republikou, od Karlových Varů po Třinec.
Na absolutní špičku ale čeští mládežníci stále nemají, mnohé slabiny přetrvávají. Svazová práce by mohla být preciznější a soustavnější. Jeden, dva kvalitní ročníky se nesmí stát pozlátkem, což dokládá patrně zase slabší ročník 2001.
Ale i cesta je cíl. Jestli Zadina, Nečas a spol. nedaleko Niagarských vodopádů něco dokázali, tak to, že vykřesali naději v lepší zítřky. Jistě vyburcují mládežnické trenéry k ještě tvrdší práci a svaz k ještě lepší podpoře.
I přes všechny nedostatky, které stále výchova hokejistů v Česku má, je díky Pešánových chlapcům lepší vidět číši napůl plnou, než napůl prázdnou.
