Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Sport

Bělorusko trenéra Ličky: šéf napojený na Lukašenkovy, den a půl s Maradonou, zisk titulu i vyhazov

Marcel Lička získal ve své premiérové sezoně v roli hlavního kouče ligový titul. foto: Archiv Marcela Ličky

Rozhovor
Praha - Ve své první úplné sezoně na pozici hlavního trenéra Marcel Lička vyhrál s Brestem běloruskou ligu. Husarský kousek, vždyť tím ukončil třináctiletou vládu Borisova. Klub s ním však smlouvu neprodloužil. Přesto si odvezl plno zkušeností a zážitků, včetně setkání s Diegem Maradonou.
  5:00

„Plno historek, co jsem tady zažil, byste mi ani nevěřil. Je to jiná mentalita, jiný režim. Platí, že když šéf bouchne do stolu, všichni se postaví do pozoru a poslouchají,“ vypráví Marcel Lička pro LN o svém pozoruhodném angažmá v Dinamu Brest.

A jeho osud v běloruském celku, který loni v létě převzal jako svou premiérovou štaci v pozici hlavního trenéra, tomuto líčení přesně odpovídá.

Od vedení měl důvěru, mužstvo pozvedl a v letošní sezoně dokonce dovedl k titulu. Navzdory nadvládě BATE Borisova, které předtím vyhrálo třináctkrát v řadě.

„Brácha má titul jako hráč s Baníkem, táta dokonce čtyři a já jsem teď ten svůj konečně taky urval,“ radoval se v závěru listopadu s odkazem na slavný klan s bratrem Mariem a otcem Vernerem. „Je plno skvělých trenérů, kterým se nepovedlo nic vyhrát, a já jsem to dokázal hned první rok, co jsem hlavním koučem. To už můžu vlastně ukončit kariéru, že?!“ žertoval.

Za pár dnů však konec opravdu přišel. Vedení klubu s ním nepodepsalo novou smlouvu. „Oznámili mi to po oficiálních oslavách titulu přes telefon. Já byl v té době na trenérské stáži ve Skotsku.“

Lidovky.cz: Jak vám vedení konec zdůvodnilo? Hrály roli pohárové ambice a snaha přivést zkušenějšího kouče? Brest díky titulu bude v kvalifikaci o Ligu mistrů.
Důvody neznám, neřekli mi k tomu nic. A upřímně já se na ně ani neptal. Rozhodli se tak a pro mě je to už historie.

Lidovky.cz: Mrzí vás to?
Já si myslím, že v životě je většinou vše tak, jak má být a jak si to člověk udělá. Hlavně chci být svým pánem a jít směrem, kterým chci jít.

Lidovky.cz: Pojďme k samotnému angažmá, které jste završil titulem. Už v předchozích dvou letech jste vyhráli pohár. Signalizovalo to, že jste na dobré cestě?
Člověk samozřejmě doufá v úspěch, ale sezona je dlouhá. V Bělorusku se hraje v kuse od března do konce listopadu bez letní přestávky. Není tedy čas třeba na doléčení zranění a podobně, protože když už jsou dva týdny bez ligy, hraje se pohár. Věřil jsem, že skončíme do třetího místa, protože svou sílu tým měl. Navíc za své angažmá v Brestu jsem měl s hlavním konkurentem BATE Borisov velice pozitivní bilanci čtyř výher, dvou remíz a jediné porážky. Nakonec se nám to povedlo dotáhnout do vítězného a myslím, že i zaslouženého konce. Fotbalově jsme na tom byli s BATE a Salihorskem zhruba stejně, ale v mentalitě a zvládání krizových situací během zápasů jsme byli o krok před nimi.

Lidovky.cz: Po třinácti letech jste senzačně sesadili z trůnu Borisov. Čím BATE tak vyčnívá a jak je těžké ho pokořit?
Roli hraje jistě i silné ekonomické zázemí, to má však v Bělorusku více klubů: včetně nás a Borisova i Salihorsk, Dinamo Minsk nebo Torpedo Žodino. Některé kluby třeba vyletěly na dvě tři sezony, ale tam se asi spíš utopily peníze a pak to majitele přestalo bavit. BATE rozpočtově vždy patřilo k nejsilnějším celkům v Bělorusku, k tomu však dokázalo získávat tituly, čímž mělo respekt, a také sbírá zkušenosti v evropských pohárech. Takovou pozici měla dřív u nás Sparta – i když nehrála dobrý zápas, každý s ní vědom si její síly už před úvodním hvizdem „prohrával 0:1“. Vedle Salihorska se už léta snaží vyhrát titul také Dinamo Minsk, což jsou oba týmy, jejichž triumfy předcházely borisovské nadvládě.

Lidovky.cz: Na jaké úrovni se pohybují rozpočty tamních prvoligových klubů?
Rozpočty nás a zmíněných nejlepších klubů se pohybují hodně vysoko, je to něco mezi 200 a 300 miliony korun, takže bychom byli na špici i v rámci české ligy. Tedy ve srovnání třeba se Spartou před nákupním boomem dva tři roky zpátky.

Lidovky.cz: Před vámi se trenéři měnili hodně často. Proč?
Co si budeme říkat, majitel Alexandr Zajcev je bohatý pán, úspěšný podnikatel v různých sférách, dokonce má kancelář i v Číně, ale fotbalu zase tolik nerozumí. Má kolem sebe řadu lidí, kteří mu, jak to bývá, „radí“, a pak je z toho kolikrát nějaký unáhlený krok. Jako když se co půl roku měnilo osm deset hráčů. Klidně pozvyhazoval půlku mužstva, když byl tým „až“ druhý nebo třetí. Taky si nechal namluvit plno věcí od hráčských agentů. Prostě to byl chaos, žádná stabilita nebo vize, za níž by se šlo. To byl můj první úkol, když jsem mužstvo převzal.

Marcel Lička získal ve své premiérové sezoně v roli hlavního kouče ligový titul.

Lidovky.cz: Co se za vás změnilo?
Odcházeli ti, jimž skončily smlouvy, a přivedli jsme jen pár jmen, která jsme opravdu chtěli. Žádný průvan v kabině. Proto mužstvo najednou lépe vědělo, co chce na hřišti hrát, mělo zažité automatismy. To nám pomohlo dokráčet k titulu.

Lidovky.cz: Loni třeba jen čtvrt roku vydržel Radoslav Látal, který si vás do Brestu vzal jako asistenta.
Když Radek skončil, měl jsem taky už sbalený kufr, byl jsem připraven pokračovat v naší spolupráci jinde. Nicméně měl jsem v Brestu platnou smlouvu a můj odchod prezident kategoricky zamítl. Rozhodl jsem se tedy smlouvu dodržet. V létě však byl zase chaos, chvíli tým při zápasech trénoval sportovní ředitel Sergej Kovalčuk. Po porážce 0:4 v Limassolu ve třetím předkole Evropské ligy však Kovalčuk řekl, že to už povedu sám, ať se ukážu, i když jsem profilicenci teprve studoval. Dali mi šanci, abych se ukázal. Kvůli předchozí velké ztrátě jsme sice skončili šestí, ale výsledkově i herně to bylo solidní, takže jsem dostal šanci pokračovat. Hned jsme vyhráli superpohár a nakonec i ten titul.

Lidovky.cz: Do divokého období patří i angažmá Diega Maradony ve vedení klubu. Jak jste jej vůbec získali, jakou tam měl funkci a co bylo jeho náplní?
Byl něco jako čestný prezident, ale přiletěl za námi vlastně jen jednou – na jeden a půl dne. Byl to spíš marketingový PR tah, který ale klub ve fotbalovém dění strašně zviditelnil. Najednou jsme dostávali stovky zpráv, volalo mi plno lidí z Česka, z Polska, z Francie a ptali se, co se děje, co Maradona blázní, že jde do Běloruska. Byl na jednom našem zápase adalší den za námi přišel do kabiny, poté však hned odletěl a za chvíli trénoval v Mexiku Dorados.

Lidovky.cz: Víckrát se už neukázal?
Ne. Ale musím říct, že po zisku titulu si na nás vzpomněl a poslal nám blahopřání.

Lidovky.cz: Jak na vás během tohoto krátkého setkání zapůsobil?
I když je to už starší pán, který toho hodně prožil, pořád je typicky jihoamericky vstřícný, vřelý, emocionální. Přijde k vám, podá ruku, obejme vás, zeptá se, jak se máme. Když si s klukama v šatně dvacet minut povídal, chodil při tom na všechny strany, gestikuloval, máchal rukama. Je vidět, že fotbal je jeho život. A když je s vámi sám, je to příjemný společník a člověk.

Lidovky.cz: Zmínil jste majitele Alexandra Zajceva. Co je zač? V jaké sféře podniká?
To já nevím a ani vědět nechci (smích). Nicméně má celkem blízko k Viktoru Lukašenkovi, synovi běloruského prezidenta – nejspíš spolu mají nějaký byznys. V tom, co dělá, je asi hodně úspěšný. Jeho podnikání zasahuje třeba do Spojených arabských emirátů, do Číny a dalších zemí.

Lidovky.cz: Pocítil jste to někdy sám?
Například když jsme v zimě jeli na soustředění do Dubaje, měli jsme odehrát přátelský zápas s tamní Al Jazeerou a museli jsme ho na jeho příkaz vyhrát. Opáčil jsem mu, že jsme na soustředění, a proto prostřídám obě jedenáctky. On na to: To mě nezajímá, musíš ho vyhrát. Pak jsme ještě hráli zápasy s čínskými Kwangdžu a FC Šanghaj a s nimi jsme taky museli vyhrát. Skončilo to 2:0 a 1:1, takže byl spokojený. Ony se ty zápasy vysílaly v arabské a čínské televizi, proto chtěl uspět. Vlastně všechny naše zápasy, i přípravné, vysílá na klubovém webu, takže naši fanoušci všechno vidí. Musím říct, že marketing má zmáknutý velmi dobře.

Lidovky.cz: Takže ten tah s Maradonou do toho vlastně dobře zapadá.
Přesně tak.

Lidovky.cz: Zmínil jste vztah majitele klubu se synem prezidenta země. Vysoké politické kruhy do fotbalu v Bělorusku zasahují?
Tyhle věci jsem tolik nevnímal, spíš jsem se soustředil na svou práci. Nicméně když jsme vyhráli titul, Alexandr Lukašenko nám poslal gratulaci, a jeho syn s námi dokonce byl na večírku v restauraci. Stalo se to prý poprvé, co prezident blahopřál vítězi fotbalové ligy, ale hlavně kvůli tomu, že zatímco ostatní kluby pobírají velké dotace od státu, Brest je jediný financovaný pouze soukromými penězi. Také ocenil, že jsme při kapacitě našeho stadionu deset tisíc míst mívali pravidelně téměř plno.

Lidovky.cz: Jak se v Bělorusku žije? Vy jste tam byl bez rodiny...
Samozřejmě že je člověku někdy smutno, zvlášť v momentech, kdy není vše podle představ. Bělorusko je každopádně čistá země, nejen Brest, ale i další města. S kvalitním jídlem, restauracemi. Lidé jsou příjemní, bezproblémoví, kriminalita nízká, dokonce jsem kolikrát nechával odemčené auto. Možná je to strachem z přísných trestů nebo tím, že tamní režim je stále vůči okolnímu světu celkem uzavřený. Nicméně mně jako cizinci se tam žilo velmi dobře, nechybělo mi vůbec nic.

Lidovky.cz: A co myšlení lidí? Mají blíž k Evropě, nebo Rusku?
Pořád tíhnou k Rusku, hlásí se k němu, i když Brest je také vzhledem ke své polské historii asi nejevropštějším městem Běloruska. Tamní mentalita je jiná, zprvu jsem dost věcí nechápal, ale platí tam, že buď se přizpůsobíte, nebo se vrátíte domů.

Lidovky.cz: Jakou tam má fotbal oblibu a společenskou úroveň, například ve srovnání s hokejem?
Hokej podporují finančně nejvíc i proto, že ho miluje prezident Lukašenko. Přesto je fotbal populárnější, chodí na něj víc lidí. Brest má navíc výbornou házenou, dokonce hraje Ligu mistrů a působil zde český reprezentant Pavel Horák. V létě odešel do německého Kielu, tak jsem tam pak chudák zůstal sám.

Z jakých hráčů se skládají tamní týmy? Brest má na soupisce celkem dost cizinců.
My, Dinamo Minsk, Salihorsk nebo Borisov máme hodně hráčů ze zahraničí, jak to u týmů ze špičky bývá, jde hlavně o bývalou Jugoslávii a Afriku, menší kluby sázejí spíš na domácí hráče nebo Afričany. Nyní se však otevřely dveře pro Rusy, protože obě země podepsaly dohodu, podle níž Bělorusové nejsou cizinci v Rusku a Rusové zase v Bělorusku. K nim se přidávají i Ukrajinci, kde šel fotbal kvůli válce dolů.

Lidovky.cz: Vy jste se podle vlastních slov měl v Bělorusku dobře. Jak jsou na tom hráči?
Taky se jim vede velice dobře. Mají vysoké platy, přičemž daně a pojištění za ně odvádí klub, na rozdíl od české ligy, kde jsou hráči živnostníky.

Lidovky.cz: Je pro ně motivací získat angažmá v západní Evropě?
Myslím si, že všichni to mají nastavené stejně – chtějí se přes nejlepší běloruské kluby ukázat v pohárech a posunout se výš. Možná vás však překvapí, že to není o touze jít na západ, ale do Ruska. Jak jsem říkal, je jim prostě nejblíž. Kdyby je chtěl lákat třeba nějaký klub z Česka, musel by nabídnout opravdu dobrou smlouvu, aby o tom běloruský fotbalista vůbec uvažoval.

Lidovky.cz: A co vaše budoucnost? Rýsuje se vám nové angažmá?
Zatím nevím, aktuálně mě nikdo nechce (smích).