Takové nese pouze vedoucí závodník seriálu, a to reprezentační běh na lyžích v případě mužů nepamatuje. „A došlo k tomu při mém stém závodě Světového poháru, lepší oslavu jubilea jsem si nemohl přát,“ zářil Bauer, jenž naposledy vyhrál závod SP v březnu 2005 v Lahti.
Nedlouho před cílem jste si s někým u trati plácnul rukou. Byl to váš trenér Miroslav Petrásek?
Přesně tak. Věděl jsem, že už si to můžu dovolit.
Tolik jste si byl jistý? Nevzpomněl jste si na švédskou Umeu, kde vám v únoru roku 2004 diskvalifikací upřeli vítězství, když jste krátce před cílem na okamžik sjel z trati?
Umea byla velká škola. Já bych si na to nevzpomněl, ale ještě před závěrečným stoupáním stál u trati můj servisman Vít Fousek a křičel - a teď hlavně do cíle! Musel jsem se v duchu smát, on si na to vzpomněl.
Kdy jste začal tušit, že byste mohl vyhrát?
Na třetím kilometru jsem byl až osmý, což mě dost nepříjemně překvapilo. Jenže pak mi došlo, že ztrácím jen pět vteřin. Ve druhém kole ze tří už to bylo dobré, dotáhl jsem čelo a šel do vedení. Ale věřit jsem začal až tak kilometr před cílem.
Při závodě bylo minus patnáct. Jak jste se mrazu bránil?
Jako většina ostatních jsem měl šátek, který chrání bradu a tváře, pod kombinézou termo oblečení doplněné vrstvou, která ve sjezdech neprofoukne. Prochladlé svaly nejsou schopné jet rychle.
Televizní kamery ukázaly, že jste se před závěrem závodu ohlédl – díval jste se, kde je Němec Teichmann, který vás před týdnem porazil a nyní skončil třetí?
Kdepak, koukal jsem, kde je jeho krajan René Sommerfeld, můj tréninkový partner, který bydlí kousek od našeho domu na Božím Daru, a jestli bych mu nemohl nějak pomoct. Ale byl daleko.
Druhou a první příčkou jste si letos nastavil laťku hodně vysoko. Nemáte obavy, že veřejnost začne brát vaše umístění mimo stupně jako neúspěch?
Nemyslím. Lidé, kteří sportu rozumí, vědí, že dostat se na bednu je extrémně náročné a že to nemusí vyjít pokaždé. A že ani šesté nebo desáté místo nemusí být zklamáním.
