Neprožili sezonu zdaleka podle svých představ a tím spíš se chtějí při sobotním skiatlonu na mistrovství světa v Sapporu náležitě předvést. Lukáš Bauer namísto lyžování spíše obcházel lékaře a mistr světa z roku 2003 Martin Koukal musel ze stejných důvodů předčasně opustit prestižní Tour de Ski. V těchto dnech bydlí v hotelu Kitahiroshima-Prince a povídají si o tom, jak se pokusí náležitě si vylepšit náladu...
LN Tak copak v sobotu ve skiatlonu předvedete?
KOUKAL: Pojedeme od startu do cíle, přičemž zásadní předpoklad zní - dostat se do toho cíle co nejrychleji... Uvidíme také, co předvedou ostatní a počasí.
BAUER: Já jsem letos jednoznačně v jiné situaci než loni na olympiádě. Minulá sezona byla celá bezproblémová a do Itálie jsem odjížděl s hodně vydařenejma závodama. Teď jich ale tolik nebylo, spíš jdu do skiatlonu s tím, že začnu někde uprostřed pelotonu a během závodu uvidím, jak se budu cítit.
LN Dá se předpokládat, že se pokusíte na třicetikilometrové trati spolupracovat?
KOUKAL: Je otázka, co se v týmu dá udělat, protože tam budou třeba čtyři silní Němci a další národy. Nemyslím si, že běžecké lyžování je jako cyklistika, že by se dalo ve čtyřech lidech vymyslet něco, čím by se dali jiní čtyři lidi překvapit. Pomoc ale může spočívat v laskavostech v pelotonu, že uhnu Čechovi, přičemž jiným bych neuhnul. BAUER: Především se dopředu nedá taktika určit. Nevíte, s jakýma kartama budete hrát. Věřím ale tomu, že když se na startu rozbiju a Češi budou v popředí, tak se pokusí spíš tempo brzdit, než aby zrychlovali. Když ale pojedu dobře a uvidím, že kdokoli z mančaftu už nestíhá, nebudu se vracet a tlačit ho.
LN Na olympiádě v Itálii vám při závěrečné padesátce kolega Šperl příliš nepomohl. V závěrečné fázi závodu vás poslal na zem...
KOUKAL: Věděl jsem tehdy, že mám na jedné straně Špeka (přezdívka Šperla - pozn. red.), a že mě tudíž nesejme. Podvědomě jsem si proto tuhle stranu nehlídal. Věděl jsem, že mi žádnou prasárnu neudělá. Ale že by ji někdo udělal jemu a on to odnese a sejme mě, tak to mě nenapadlo.
LN Ve skiatlonu zkusí štěstí i váš kolega Jiří Magál. Jak se vám líbí jeho častá taktika sólových úniků?
BAUER: Nikdy tomu druhému nevidíte do hlavy, jak se zrovna cítí. Jirkovi jsme se už několikrát snažili říct, že si myslíme, že to není ideální. Je to ale každého věc. Jirka navíc už párkrát dokázal, že když si věří a podaří se mu ujet, skoro není šance ho dojet.
KOUKAL: Je pravda, že třeba poslední třicítku ve Val di Fiemme jel technicky výborně, i tohle on umí.
LN Jak moc se obáváte proměnlivého sněhu, a tudíž nejistoty, zda servismani trefí mazání?
BAUER: To je starost servismanů. Podmínky jsou tu extra náročné a servismanům a potom i sobě tu práci nezávidím... Včera stopa chvílemi klouzala, pak byla ideální, a pak zase drhla. Sněžení s tím vždycky hodně zamává.
KOUKAL: To k běžeckému lyžování patří. Někdo na tom může hodně vydělat, někdo prodělat. Doufám ale, že náš servis je tak kvalitní, že to neodneseme.
BAUER: Ale i tak musíte mít štěstí. Mažete na to, co v tu chvíli je, jenže tady nevíte, co bude za deset minut.
LN Dá se cosi odhadnout o vaší formě?
BAUER: Necítím se vůbec špatně, ale ani nějak extrémně dobře. Myslím, že jsem schopný umístit se do deseti, ale jestli se budu ucházet o medaili? Výrazně dobře se mi jezdí klasika, ve skejtu mám horší pocit.
KOUKAL: Jezdím dobře, zdravý jsem, chci bojovat o medaili. Desítka je cíl jednoznačný, ale pak i šestka a medaile... Nejtěžší pro mě bude klasická padesátka, ale pak jsou tři disciplíny, kde ty šance jsou.
LN Lukáši, v Sapporu jste si nechal obarvit vlasy na černo. To je sázka?
BAUER: Stoprocentní aklimatizace na Japonsko... A na šikmé oči jsem objednaný na pozítří! (směje se). O nic plánovaného nešlo. Před šampionátem jsem tu na kempu bydlel s Dušanem Kožíškem, slovo dalo slovo a dopadlo to takhle.
KOUKAL: Já se obarvil zase v létě na jednom kempu. Teď už jsem něco podobného před odletem nestihl.
BAUER: Už několik let se bavíme, že ti, co pojedou štafetu, si obarví vlasy podle úseku. Já jezdím druhej úsek a ten má na podkladu startovního čísla zelenou. KOUKAL: Mně zase hrozí červená na prvním úseku. Ale na druhou stranu - rudá barva je naše, že ano... (směje se)
LN Ve čtvrtek jste si užívali v příjemném slunečním svitu volna. Jak jste s ním naložili?
BAUER: Trochu jsem se venku prošel.
KOUKAL: Můj plán zněl podobně - nicnedělání. Ale kdybych měl celý den strávit na pokoji, asi bych lezl po stropě.
LN Čím se v hotelu, daleko za městem i od civilizace, zabavíte?
BAUER: Povídáním, internetem. Bohužel ho nemáme na pokojích, takže se tu většinou bojuje o kabely.
KOUKAL: Dobré je sledovat japonskou televizi. Když člověk umí japonsky, je úplně v klidu. A co jsem odpozoroval? Nic, ale chápu skoro všechno. Hlavně ty jejich vzdělávací pořady (směje se)...
BAUER: Když něco nevíš, tak se ukloň...
LN Takže vaše filozofie snad zní -když Japonci něco neví, tak se uklánějí...?
KOUKAL: Tohle dobře komentoval Bára (trenér Baranyk, pozn. red.). Furt se klaní, furt se usmívají, ale v těch jejich filmech pak člověku vypárají játra...
LN Jak se vám vlastně zamlouvá japonský životní styl?
BAUER: Životní styl je tady výrazně jinej než v Čechách nebo v Evropě. Člověk si musí zvyknout. To samé jsem vnímal už v Naganu. Měl jsem třeba velký problém, co si vybrat k jídlu. Všechno bylo takové pro mě ne extra přitažlivé. Z každého druhého jídla jsem navíc cítil rybu, kterou zrovna nemusím. Ale aspoň byla zábava poslouchat, jak si někdo stěžuje a přitom se ho ještě snažit popichovat, že se třeba nesou na stůl celé krabí nohy.
KOUKAL: Mně zrovna nějak ta jejich životní filozofie nesedí.
LN Jak jste si poradili s aklimatací?
BAUER: Já jsem ji zvládl docela dobře. Možná i tím, že při letu do Japonska jsem spal jen hodinu. Snažil jsem se dojet hodně unavenej, abych tady hned spal. První den jsem se sice vzbudil o trošku dřív, než jsem chtěl, teď už jsem svým způsobem v pohodě.
KOUKAL: Tři dny jsem se převaloval a občas se v noci probudil. Teď už spím celkem dobře.
LN Já jen, abyste třeba sobotní skiatlon nezaspali.
BAUER: Naštěstí startujeme až ve dvě po obědě!
KOUKAL: Já měl jednou trošku problém po tom, co jsem vyhrál ve Val di Fiemme mistrovství světa, Letěli jsme na sprint do Osla, startovalo se někdy v jednu, ani jsem si nedával budíka. Jako že vstanu tak normálně, kolem půl desátý a půjdu se klouznout. A v půl dvanácté pojedu nahoru. Jenže já se probudil v jedenáct. Protáhl jsem se a trošku mě úsměv z krásného rána přešel. Za chvíli jsem si bral banány do autobusu.
LN Jak se vám stýská po vašich ratolestech?
KOUKAL: Tyhle věci moje povolání s sebou přináší. Ale neříkám, že jsem z toho šťastnej. Odjíždělo se mi těžce, často volám domů....
BAUER: Telefonuju s dcerou, a mámu k tomu většinou nepustíme... Odjezdy nejsou nikdy nic příjemnýho.
LN Teď ale spolu konečně můžete vést i otcovské debaty...
KOUKAL: Všechno jsme s Lukášem probrali už při soustředění na Tauplitz. Od té doby se žádné významné novinky neudály. Možná ale přijde nějaké další vývojové stadium...
BAUER: Ze strany Koukalů jsem začal cítit nátlak, že Sebastian by se měl seznámit s Anetkou. A podobné věci. Proto jsem si zažádal o brokovnici.
LN Takže se Sebastian Koukal třeba seznámí s Luckou Neumannovou...
KOUKAL: Už se viděli, jenže Lucinka teď miluje Špeka. A Katka říkala, že Špek je favorit...
BAUER: „Necítím se vůbec špatně, ale ani nějak extrémně dobře. Myslím, že jsem schopný umístit se do deseti.“
KOUKAL: „Jezdím dobře, zdravý jsem, chci bojovat o medaili. Desítka je cíl jednoznačný.“
