Když pročítal ohlasy svých posluchačů, jistá myšlenka se opakovala: „Nemělo by se mi to líbit, ale líbí. Nechtěl jsem si vás naladit, jenže teď jsem spokojený. Tohle je moje slastiplná neřest.“
Slova míří na Lance Armstronga. Cyklistického padoucha i hrdinu a aktuálně muže, který se svým způsobem zase vrátil k Tour de France. Jako glosátor ve svém podcastovém internetovém pořadu Stages, jenž má podle jeho vyjádření 300 tisíc posluchačů denně.
„Míval jsem dvě věci: cyklistiku a osvětu v boji proti rakovině. O obě dvě jsem přišel přes noc. A člověk, který nic nemá, je ztracený,“ uvedl 45letý Armstrong pro CNN.
Spíš se pod Václavským náměstím objeví diamantové doly, než že by se svět sjednotil v názoru na něj.
Je Američan hrdinou za to, jak se po boji s rakovinou varlat stal triumfátorem, který k cyklistice přitáhl davy, ohromně ji zpopularizoval (nejen) v USA a postaral se o jedny z nejsledovanějších ročníků Tour?
Či si zaslouží věčné opovržení za to, že jeho sedm titulů je potaženo pavučinou dopingu, který nabyl mafiánských rozměrů? V listopadu jej ostatně americká vláda hodlá zažalovat o 100 milionů dolarů jako náhradu škod za to, že bral peníze od federální pošty. Idol, či pária, tahle životní dvojakost už mu zůstane pravděpodobně navždy.
Ale právě reakce posluchačů Stages ukazují, že Armstrong má co říci. A sám je spokojený. „Ohlasy na sociálních sítích jsou dobré,“ říká. „Je mi jasné, že můj tým v e-mailech, jež třídí, najde spoustu takových, co mě posílají do... Ale tohle mi nevadí. Osobní útoky neřeším. Pokud mě někdo zkritizuje za chyby v mojí show, naopak se je budu snažit rychle napravit.“
Lze ujet vlastní minulosti?
Vztah Armstronga a Tour de France obsáhl krajní emoce od zbožšťování po čirou nenávist. Cyklistiku doping zamořil natolik, že se chová tak trochu jako orwellovské Ministerstvo pravdy, které se živilo neustálým přepisováním minulosti do verzí, jež vyhovují dané chvíli.
Armstrong se z dějin Tour oficiálně vypařil. Její ročníky 1999 až 2005 mají u vítěze prázdnou kolonku; náhradní šampioni jako u jiných dopujících Floyda Landise (2006) nebo Alberta Contadora (2010) vůbec nebyli určeni.
Jeho názory však smazatelné nejsou. „Lidé si mohou vybrat jednoduše tak, že mě nebudou poslouchat,“ tvrdí on. „Ale zároveň jsem svým pánem a nikdo mi nemůže říkat, co mám nebo nemám dělat.“
Soudy se vážně vynášejí složitě. Armstrong je pro cyklistiku neuralgickým bodem; magnetem, jenž přitahuje, ale zároveň na sebe strhává pozornost mnohem silněji, než by si jeho kritici přáli. Reportér NY Times uvedl, že mu nejmenovaný bývalý Armstrongův stájový parťák hned v začátcích jeho vysílání napsal: „Méně takových věcí.“
Na druhou stranu připomíná, že třeba baseballový idol Alex Rodriguez, zapletený do jiné obří dopingové kauzy s užíváním steroidů, rovněž působí jako analytik svého sportu. Že lidi prostě baví, když Rodriguez hovoří o odpalech nebo Armstrong nabízí insiderský pohled na slasti i utrpení jezdců Tour.
Minulosti ujet nelze, možná i proto se Armstrong koncentruje spíš na přítomnost. Nijak zvlášť se nevyjadřuje k podzimnímu procesu, který vidí jako „důležitou bitvu“. A radši vypráví, jak pohodlné vlastně je sledovat Tour z americké dálky: „Je to ideální. Když denně přejíždíte mezi etapami, to abyste si potom vzali dovolenou.“
Snad jen v tom se Tour a její nejslavnější padouch i hrdina shodnou: Armstrongova přítomnost na místě nechybí ani jedné straně. Zatím.
