Ačkoliv se snaží sportovní funkcionáři tvrdit, že politika do tohoto odvětví nepatří, každý rozumný člověk tuší, že tomu tak samozřejmě není.
Největší politická pozornost byla během světového šampionátu v Kataru věnována vedle domácích také výběru Íránské islámské republiky. Nejenže tato země dodává vojenskou techniku (především drony) Rusům při jejich válce na Ukrajině, ale sama se potýká s velkými protesty, dle pozorovatelů nejrozsáhlejšími proti současnému režimu od roku 1979, kdy se dostal k moci.
Íránští fotbalisté navíc demonstranty podpořili hned v úvodním zápase proti Anglii, když mlčeli při státní hymně. Následně jim mělo být režimem důrazně připomenuto, koho reprezentují, a tak proti Walesu (2:0) i v úterý proti Američanům (0:1) bylo vidět, že zpívají. Byť někteří hráči se rozhodně netvářili hrdě, natož nadšeně.
„Tím, že prohráli, nepostoupili a nedali svému režimu možnost se dál propagovat, se dostali do hodně těžké situace,“ řekl v úterý po duelu deníku The NY Post bývalý důstojník tajných operací CIA Mike Baker.
„Vzhledem k tomu, co jsme od íránského režimu viděli… ukázali, že jsou opravdu hodně brutální, takže není důvod se domnívat, že by se najednou chovali rozumně,“ přidal další varování. Připomněl, že do pondělí zemřelo dle neziskové skupiny Human Rights Activists in Iran na 450 protestujících, z toho 64 dětí.
Nepokoje v zemi rozjela zářijová smrt 22leté kurdské dívky Mashí Amíníové, která zemřela ve vazební věznici poté, co byla zatčena mravnostní policií za údajně nesprávně nasazený hidžáb.
„Je pravda, že pro sportovce to není lehká situace. Během šampionátu 1998 dokázali výhrou nad Američany fotbalisté na pár hodin sjednotit celou obrovskou zemi. Na ulici se objímali lidé, kteří měli různé politické názory, opravdu to bylo vnímáno velmi silně. A stejné je to nyní,“ řekla během úterního přenosu na Nova Action Fatima Rahimiová.
Redaktorka Deníku Referendum a časopisu Football Club se narodila íránským rodičům v afgánském Herátu a většinu dětství pak prožila ve druhém největším městě nejlidnatější islámské země světa Mašhadu. „Někteří fotbalisté se vyjadřují prorežimně, většina ale proti. Ostatně problémy mělo i hlavní útočné eso Sardar Azmoun, teprve včera pak propustili na kauci íránského Kurda Voriu Ghafouriho, který se vyjádřil na podporu protestujících,“ zaznělo z jejích úst.
Baker pak přidal pro NY Post další jména, například Elnaz Rekaviovou – íránskou horolezkyni –, která je za své protirežimní názory v domácím vězení.
Írán - USA 0:1, drama v závěru, postup ze skupiny slaví Američané |
„Pokuty, nebo dokonce zatčení. To teď nejspíše čeká na fotbalisty po návratu domů. Pokud se tedy do vlasti vydají. A nejspíše tak učiní, protože i když hodně z nich působí v Evropě, tak mají doma své rodiny a nechtějí je vystavit nebezpečí. Asi jen málokdo z nás si umí představit, pod jakým tlakem ti hráči byli a jsou,“ pronesl Baker.
Kenneth R. Timmerman, novinář a expert na Írán přidal, že fotbalisté si vlastně podepsali ortel už tím, že nezpívali hymnu při úvodním duelu: „I kdyby postoupili, tak se trestům nevyhnou. Myslím, že dostanou řádné, možná i fyzické varování, aby se něco takového už neopakovalo.“
A přestože další odborníci dodávají, že ani íránský režim si nedovolí zatknout celý národní tým, nic to na nepříjemné situaci pro všechny hráče nemění. Ostatně, důkazem budiž předzápasová tisková konference, během které novináři z asijské země doslova „grilovali“ amerického trenéra Gregga Berhaltera a kapitána Tylera Adamse (mimo jiné hráče tmavé pleti) politickými a rasovými dotazy.
Přitom samotný zápas probíhal i na trávníku povětšinou ve sportovním duchu, totéž platilo pro hlediště, kde si fanoušci obou táborů ukazovali navzájem podporu a sociální sítě se zaplnily společnými snímky.
A ani po duelu nedošlo k ničemu znepokojivému. Americkým hráčům se dostalo při návratu na hotel bouřlivého přijetí, nechyběl už ani Christian Pulisic, autor jediného gólu zápasu, který jej ale na hřišti oslavit nemohl, protože se při něm nepříjemně zranil v oblasti pánve po nezaviněné srážce s brankářem Beiranvandem a skončil v nemocnici.
Mezi gratulanty pak nechyběl ani George Weah, držitel Zlatého míče z roku 1995 a nyní prezident rodné Libérie. Jeho 22letý syn Timothy ale reprezentuje právě Spojené státy, se kterými jej čeká v sobotním osmifinále favorizované Nizozemsko.
