V Turecku po jeho týmu i stříleli. Při rohu vás musí chránit policisté se štíty, vzpomíná Kadlec

V 37 letech už kapitán Slovácka Michal Kadlec nepředpokládal, že by se s devatenáctinásobným tureckým šampionem v soutěžním utkání ještě střetl. K zatím poslednímu titulu pomohl Fenerbahçe i on, hned zkraje svého působení v letech 2013 až 2016.

„Na angažmá ve Fenerbahçe vzpomínám moc rád a na zápasy s ním se těším, přestože se tam trenéři i hráči hodně točí. Vlastně od nich znám už jen maséry, doktora a týmovou ochranku,“ říká bývalý reprezentační obránce pro Lidovky.cz před úvodním duelem 3. předkola Evropské ligy na turecké půdě.

10 fotografií

Lidovky.cz: Do Turecka jste šel z německého Leverkusenu. Hrála tam tehdy řada hvězd, z Čechů třeba i Sivok, Baroš či Ujfaluši. Čím byla tato destinace tak zajímavá?
Turecká liga byla atraktivní, a snad i pořád je. Z pohledu financí se s ní Česko vůbec nedalo srovnávat, dokonce v tomto ohledu převyšovala i Německo – tam se navíc odvádí daň kolem čtyřiceti procent, zatímco v Turecku je to minimum. Důležitým faktorem pro mě taky bylo působiště v Istanbulu a ne někde jinde. Kdo sleduje fotbal, ví, že ve Fenerbahçe byla spousta výborných fotbalistů, že má skvělé fanoušky, a tak jsem si řekl, že taková nabídka se třeba už nemusí opakovat a že to zkusím. Udělal jsem dobře, nelituju toho. Dokonce jsem tam mohl zůstat i déle. Když mi uplynula tříletá smlouva, nabízeli mi další.

Lidovky.cz: Občas se říká, že se v Turecku zároveň nevyžaduje taková náročnost jako v elitních ligách. Souhlasíte?
Myslím si, že to pokaždé záleží hlavně na trenérovi, jak je na hráče náročný. Podle mě tempo a tréninky byly srovnatelné. Samozřejmě když jde o velkoklub, který nakupuje hvězdy a hráče z celého světa, mají to trenéři trochu složitější, aby z nich udělali správný tým. Nám se to hned v mé první sezoně podařilo, pod trenérem Ersunem Yanalem jsme hráli náročný fotbal, táhli jsme za jeden provaz a dosáhli až na titul.

V dalších letech už to bylo horší, protože přišly opravdu velké hvězdy jako Robin van Persie, Nani nebo Simon Kjaer, což už ne každému sedlo, včetně domácích Turků. Vědělo se totiž i třeba to, kolik který hráč bere, takže se jim pak nelíbilo, když někdo nově příchozí dostal dvakrát nebo třikrát větší plat než oni, na to byli ješitní. Občas se ta naštvanost přenášela i na hřiště, do tréninků. Ještě jsme zkraje další sezony získali superpohár, ale jsou to dodneška poslední trofeje, které Fenerbahçe vyhrálo, což mě osobně překvapuje.

Lidovky.cz: Předpokládám, že oslavy titulu byly hodně bouřlivé.
Na ty samozřejmě nemohu zapomenout, to se jen tak nevidí. Zažil jsem krásné oslavy třeba při českém titulu se Spartou, ale tohle bylo mnohem velkolepější, nesrovnatelně. Jeli jsme týmovým autobusem po jedné luxusní ulici, srovnatelné s Pařížskou v Praze, a tam bylo snad milion lidí, vůbec tam nebylo k hnutí. Kdyby někdo spadl, asi by ho v tom mraveništi nenašli. Těch pár kilometrů jsme jeli pět šest hodin. Další část oslav probíhala na stadionu, kde to bylo taky velké. No nádhera. Mám z toho videa, občas se na tu krásnou atmosféru podívám.

Lidovky.cz: Je to oproti Česku a Německu hodně rozdílné prostředí?
Úplně jiné. Musíte být obezřetní, protože tam můžete zažít všechno, jak na stadionu, tak i mimo něj. Já jsem s fanoušky nikdy problémy neměl, ale když má klub po celém Turecku třeba 25 milionů příznivců, tak vás lidi ve městě nebo v restauraci poznávají víc než například v Německu a vy k takovému velkoklubu a jeho fanouškům cítíte zodpovědnost. Je to šrumec a trochu i každodenní stres.

Na druhou stranu tam bylo hodně věcí navolno. Třeba na letišti nás ani nekontrolovali, letadlo jsme měli celé pro sebe. Na diskotéku jsme pluli lodí. Výplata někdy došla včas, jindy dva měsíce vůbec a pak přišlo všechno najednou. Až si člověk říkal, že s tolika penězi, které do fotbalu dávali, ho mohli dělat trochu jinak, méně rozhazovat a lépe investovat, a posunout se tak ještě dál. To je ale ta jižanská nátura.

Lidovky.cz: A mimo fotbal?
Zvláštní kapitolou je doprava. Na tříproudové dálnici udělají pět proudů, třicetiminutovou cestu jedete tři hodiny, stojíte v zácpě a mezi auty projíždí borec s nákupním vozíkem a prodává banány nebo preclíky. Když do Istanbulu přijedete poprvé, takovým věcem se divíte, ale po roce vám to už přijde normální.

Lidovky.cz: Je hodně prestižní hrát za jeden ze slavné trojice istanbulských klubů Fenerbahçe, Galatasaray, Beşiktaş?
Určitě, s Českem se to vůbec nedá srovnat. Kohokoliv se na ulici zeptáte, komu fandí, vždycky vám řekne nějaký klub. Z osmdesáti procent uvedou tyhle tři a zbylou část fanoušků tvoří ti ostatní, kteří se narodili třeba v Trabzonu nebo jinde. Ale i když fandí svému městu, pak často uvedou ještě jako další některý z té velké istanbulské trojky. Stává se, že se s někým ve městě, v obchodě nebo v taxíku začnete bavit a on vám hned řekne, že fandí třeba Galatasarayi. Tak řeknete, že v pohodě, a bavíte se dál. Je vidět, že fotbalem zkrátka žijou.

Lidovky.cz: Jsou právě fandové Fenerbahçe ti nejvášnivější?
Věřím, že ano. Jakmile spustili chorály, tak jsme se na hřišti vůbec neslyšeli, přestože jsme stáli vedle sebe. A když jsme přijeli někam v pohárech, přišlo na nás také plno Turků, kteří jsou rozeseti po celé Evropě, hlavně v Německu a přilehlých zemích. Myslím, že i na odvetu do Uherského Hradiště by jich mohlo hodně dorazit, nemají to daleko.

Lidovky.cz: Co turecké fanoušky nejvíc potěší? Za co jsou nejvíc vděční?
Když se vyhrává, takže vítězství a poháry. A taky si považují, když se chováte normálně a nejste žádný frajírek. Naopak nemají rádi ty, co dělají problémy nebo mluví o klubu špatně, když třeba tolik nehrají. Já jsem taky nehrál tak často, jak jsem chtěl, ale místo abych to všude rozebíral, radši jsem dál soustavně pracoval. Proto mě taky v Turecku brali a říkali, abych ještě pokračoval.

Lidovky.cz: Pokaždé to však s nimi není tak pohodové, že?!
Dokážou udělat velkou divočinu. Například spoluhráče museli při zahrávání rohu hlídat policisté se štíty, protože fanoušci po něm házeli všechno, co měli po ruce. Dvakrát jsme ze zápasu odjížděli v obrněném policejním autobusu a jednou dokonce došlo i na střelbu. To si pak říkáte, jestli tohle má s fotbalem ještě něco společného.

Lidovky.cz: V dubnu 2015, když jste jeli ze stadionu Rizesporu, na vás někdo začal střílet z lovecké pušky.
Museli to plánovat, protože se to událo cestou ze zápasu na letiště. My, co jsme seděli vzadu, jsme nejprve nic nepostřehli. Bylo to, jako bychom zabrzdili na červenou. Pro ty vpředu to muselo být nepříjemné. Ozval se řev, nikdo nevěděl, co se děje. Pak jsme zjistili, že řidiče trefili. Zastavili jsme, policisté tam byli hned, protože nás jako tradičně doprovázeli. Trochu paniku to vyvolalo.

Lidovky.cz: Jak jste si angažmá zhodnotil po sportovní stránce?
Když se zpětně ohlížím, měl jsem vrchol kolem Eura 2012, kdy jsem hrál Bundesligu za Leverkusen, i když jsem tam byl dost zraněný. Ve Fenerbahçe jsem míval dobré zápasy, ale tolik jsem nehrál. Ptal jsem se proč, ale na rovinu mi neřekli, jestli je to mnou, nebo za tím stojí jiné věci. Prý byli se mnou spokojeni, roli taky hrála kvóta cizinců, kteří směli nastoupit, takže jsem to bral, jak to bylo.

Lidovky.cz: Pojďme k nadcházejícímu utkání. Přemýšlíte, jaké to na Fenerbahçe bude, jak vás fanoušci přijmou?
Člověk je před takovým zápasem vždycky trochu nervozní, ale to je dobře, jinak by mu to bylo jedno. Na utkání se těším, stejně jako když jedeme hrát na Spartu, za niž jsem toho taky odehrál hodně. A nechám se překvapit, jaké to bude. Myslím, že fanoušci nemají důvod k nějakým negativním reakcím. To bych musel dát gól nebo něco udělat během utkání, ale gól bych z respektu asi ani neslavil.

Lidovky.cz: Jaký má Fenerbahçe tým? Na co si musíte dát pozor?
Určitě to je těžký soupeř, papírově jsou jasným favoritem, ale já věřím, že je dokážeme minimálně potrápit. Četl jsem, že mají nějaká zranění, přivedli posily, uvidíme, jestli je stihli zapsat na soupisku. V červnu přišel nový portugalský trenér Jorge Jesus, který měl dobré výsledky a vyznává evropský styl. Mají rychlé hráče, ale to už je dneska samozřejmost, zvlášť na mezinárodní scéně. Důležité bude ustát začátek, protože spousta kluků zažije takovou bouřlivou atmosféru poprvé v životě. Už jsme se trochu otrkali loni s Plovdivem, takže bychom neměli být přehnaně nervozní a víme, co nás čeká. Chceme hrát náš náročný, nepříjemný styl. Snad si odvezeme co nejlepší výsledek, s nímž se bude dát doma pracovat, a pokusíme se postoupit.