Nebyl jen nejúspěšnějším soukromníkem v historii královny motosportu. Za více než 40 let ve formuli 1 zaznamenala stáj Williams 114 vítězství, 33 závodů dokončili jezdci stáje na prvním a druhém místě (celkem pak 313krát stáli na pódiu), do 128 startovali z první pozice, získali sedm titulů mezi jezdci a devět v poháru konstruktérů.
SIR FRANK WILLIAMS16. 4. 1942 – 28. 11. 2021 ■ Rodinný stav: ženatý s Virginií Berryovou (od roku 1974 do jejího úmrtí v roce 2013) ■ Kariéra: S týmem Frank Williams Racing Cars figuroval od roku 1966 ve formulích 2 a 3. V roce 1969 už ve formuli 1 dojel Piers Courage dvakrát druhý. V roce 1977 založil s Patrickem Headem novou stáj Williams GP Engineering, se kterou v roce 1978 vstoupil do F1. |
Sir Frank Williams ale nebyl jen úspěšným podnikatelem a rázným šéfem stáje. Patřil k těm, kteří pozvedli formulový šampionát z prachu vedlejších cest a dali mu dnešní lesk. Když v roce 1969 vysílal do závodu svůj první vůz, ani se mu nesnilo, že za 50 let se budou náklady na start počítat v milionech a vítěze bude u televizních obrazovek oslavovat celá planeta.
Ale každým okamžikem dřel na tom, aby se tak stát mohlo.
O jeho stylu práce dobře vypovídá věta, kterou řekl Patricku Headovi, příteli a inženýrovi, který později stavěl jeho mistrovská auta, když ho v roce 1975 bral do týmu: „Jsi připraven pracovat sedm dnů v týdnu, čtyřiadvacet hodin denně?“
Jak rád říkal, formule 1 pro něj byla rájem. Žil jen pro ni, dával jí všechnu svou energii. Aby mohl na start, v začátcích vlastního týmu dokonce prodal veškerý svůj majetek. Vysnil si, že obyčejný chlápek, soukromník jako on, může vyhrávat v nejprestižnější motoristické sérii světa.
VIDEO: ‚Jak jsem se stal nejmladším vítězem F1.‘ Verstappen se ohlíží za kariérou, na tréninky ho museli vozit |
Dlouhé roky byl označován za žebráka největšího motoristického divadla světa, čelil vtípkům svých soupeřů – až jim nakonec ukázal cestu. V roce 1978 přivedl jako vůbec první do motosportu arabské sponzory, vycítil jejich potenciál. „Byl jedním z těch, kteří stavěli základy F1,“ uvedl na jeho adresu Bernie Ecclestone, dlouholetý šéf seriálu a Williamsův přítel. Každopádně kariéru rodáka ze South Shields nerámovaly jen úspěchy.
TRAGÉDIE 1:
Piers Courage
Už když v šestnácti letech stál v Nottinghamu v pět ráno u silnice, aby stopem dojel na závody cestovních vozů na Silverstonu, přemýšlel o tom, že si jednou pořídí závodní auto.
„Chtěl jsem být u toho, chtěl jsem se stát závodníkem. A začal jsem přemýšlet, jak to udělat.“
Frank Williams, který se narodil v roce 1942 během druhé světové války učitelce a pilotovi britské armády, to nejdřív zkoušel v nižších sériích. Za volantem. Rychle ale poznal, že jeho talent je jinde. „Sám jsem si sháněl vozy, opravoval je a zjistil jsem, že to mi jde trochu líp než řízení,“ sám brzo poznal.
V roce 1966 založil Williams Racing Cars a o tři léta později už chystal monoposty pro formuli 1. Sice zatím jen upravoval stroje velkých výrobců, přesto měl nejvyšší ambice. Důvodem byl Piers Courage, jeho dobrý přítel, spolubydlící z londýnského bytu v dobách jeho závodních pokusů a také sponzor, neboť talentovaný rodák z Colchesteru pocházel z movitějších poměrů.
V ročníku 1969 dojel Courage dvakrát druhý a o Williamsovi se začínalo mluvit. O pár měsíců později byl však náhle konec. Frankův monopost De Tomaso Ford kvůli technické závadě vylétl při Velké ceně Nizozemska v Zandvoortu z trati a Courage zahynul.
„Do srdce mi vstoupil nejhlubší žal, byl pro mě jako bratr,“ vzpomínal Williams. Ale, jak bylo jeho zvykem, nevzdal se. Jen mu trvalo pár let, než se dostal zpátky na stupně vítězů. Nemohl vyhrávat hned, byl totiž v horší pozici než jiní slavní soukromníci a britští garážníci. Nebyl geniální technik a konstruktér. Byl „jen“ báječným stratégem, organizátorem, nevyčerpatelnou studnicí nápadů s nekonečnou energií.
A se smrtí Courageho získal i vlastnost, kterou jako každý úspěšný šéf nutně potřeboval – začal si držet citový odstup a v případě potřeby byl schopný tvrdých manažerských rozhodnutí.
TRAGÉDIE 2:
Speed junkie
Pár dalších let se Williams prezentoval cizími konstrukcemi, až v roce 1975 vyjíždí na tratě první monopost Williams. A hned si díky Jacquesu Laffitovi bere druhé místo v „zeleném peklu“ okruhu Nürburgring. Pak už přišlo setkání s Patrickem Headem, konstruktérem, který stál za všemi jeho mistrovskými vozy.
„Tip na něj mi dal Guy Edwards, bývalý britský závodník. A zpětně musím říct, že to byla nejlepší rada, jakou jsem kdy dostal,“ vyprávěl po letech muž, který si v roce 1986 vysloužil z rukou královny Alžběty II. Řád britského impéria třídy Commander.
Head se pustil do práce na voze FW05 a v Británii 1979 už s jeho nástupcem FW07 slavili společně první závodní vítězství.
O rok později s Alanem Jonesem i mistrovský titul. Série triumfů však protnula další tragédie, která by jiného zlomila. Ačkoliv, jak bylo zmíněno, nebyl nijak výjimečným jezdcem, řízení miloval. Popisoval, že je závislý na rychlosti, kvůli jeho eskapádám za volantem se mu také přezdívalo „speed junkie“.
Už kolem střední školy proháněl Jaguara XK150 svého spolužáka, později převrátil na střechu Morris 1000 své matky. I jeho manželka Ginny později vzpomínala, jak se s ním bála jezdit. Na okruzích si dokonce získal pověst hlupáka – „rychlý, ale nebezpečný“, říkali soupeři.
Riskoval i 8. března 1986, když v mírné levotočivé zatáčce cestou na letiště v Nice ztratil kontrolu nad pronajatým Fordem Sierra a při dopadu vozu na střechu si zlomil páteř. Ochrnutý od ramen dolů, neschopný se sám jen najíst, byl přesto o pár měsíců zpět na závodní dráze a plánoval další triumfy.
Za pomoci své věrné ženy nepropadl malomyslnosti ani na chvíli. „Když jsem Ginny v nemocnici uviděl, řekl jsem jí: Mám za sebou 40 let skvělého života, teď mě čeká dalších 40 trochu jiného života.“
I v tomto případě se ukázal být prorokem.
TRAGÉDIE 3:
Ayrton Senna
To, co načal Alan Jones, v tom pokračovali další – Keke Rosberg, Nelson Piquet, Alain Prost, Nigel Mansell, Damon Hill a v roce 1997 Jacques Villeneuve.
To jsou Williamsovi mistři světa, jen Ferrari, McLaren a nově i Mercedes mají na kontě více jezdeckých titulů.
Mezi jeho šampiony mohlo být i jméno nejzářivější – Ayrton Senna. Možná nejrychlejšího jezdce historii si Williams vybral v roce 1994, nikdo lepší na okruzích nebyl. Brazilec chtěl zase nejlepší auto, a tak nebylo co řešit.
Vysněné spojení se však již v třetím závodě změnilo v nekonečné hoře a nejvzpomínanější smrt motosportu. Z dodnes nevysvětlených příčin fenomenální Brazilec havaroval a po ráně do hlavy zemřel. William byl kvůli nehodě dlouhé roky popotahován po soudech, přitom právě jemu nejvíce ublížila.
„Jezdci přicházeli do mého týmu vždy podle aktuální situace, řízením kompromisu. Senna byl jiná kategorie, měl psát s Williamsem dějiny,“ prozradil později. „S jeho smrtí jsem se nikdy nevyrovnal.“
Na pohřbu v Sao Paulu seděl poblíž Sennovy rakve a vypadal, jako by ho opustilo všechno světlo světa. Ale nebylo tomu tak, díky svým třem dětem měl stále pro co žít, s dcerou Claire vedl tým až do roku 2020, kdy ho s vědomím blížícího se konce prodal.
O rok později následoval přítele Courageho a vysněného pilota Sennu do motoristického nebe.
„Ve všem, co dělal, byl zcela výjimečný,“ opakoval mistr světa z roku 1996 Damon Hill. „Jediným, s kým bych ho srovnal, je Enzo Ferrari. Miloval formuli 1, miloval závodění, pro tým by prodal duši a jeho rekordy tady s námi budou ještě dlouho.“
„Mám vše, co jsem si mohl v životě přát,“ vyprávěl na sklonku kariéry Frank Williams. „Lidé se diví, jak mohu být tak šťastný, zrovna já... Ale pokud by se mi ta nehoda stala, když jsem byl mladý a neměl ani vindru, to by byl problém. Jenže já ochrnul jako milionář, mám asistenty a tu nejlepší péči 24 hodin denně. Měl jsem štěstí.“
