"Něco uvnitř mě v tu chvíli zemřelo," přiznal smutně střelec vítězné branky a současný předseda UEFA Michel Platini, kterému dodnes lidé vyčítají gólové oslavy. Mimochodem ani penalta, kterou Platini tehdy proměnil, neměla být nařízena, protože liverpoolský Gillespie prokazatelně Bonieka fauloval před pokutovým územím.
Jako by i rozhodčí chtěl odčinit nebo snad alespoň trochu zmírnit žal příznivců Juventusu. To právě oni na bruselském stadionu Heysel ten večer umírali – příznivcem Liverpoolu byla jen jedna z obětí... "Byl to šok nejen pro ty, co fotbal sledovali," vzpomínal čestný sekretář fotbalového svazu Rudolf Baťa, který byl v té době členem finanční komise UEFA.
Od děsivého večera v Bruselu už uplynulo čtvrt století. Tedy dost dlouho na to, aby se na něj zapomnělo. Zvlášť když stadion už dávno nese jiný název a smutné vzpomínky ožívají jen při pohledu na památeční sluneční hodiny. Přesto je třeba neustále bruselskou tragédii připomínat. To právě ona totiž definitivně změnila fotbal. To právě její zásluhou už dnes na stadionech nejde o život.
Utkání se přesto odehrálo
Dvaatřicet Italů, čtyři Belgičané, dva Francouzi a jeden Severní Ir tehdy takové štěstí neměli. Do výkopu finále zbývala jedna hodina, když napětí na tribunách gradovalo. Liverpoolští chuligáni, posilněni alkoholem, zaútočili na sousední sektor, a vyděšení fanoušci před nimi hrůzou začali prchat.
Jenže cestu jim přehradila jedna z betonových zdí stadionu. Ta brzy obrovský tlak nevydržela, zřítila se a bezmocné fanoušky zavalila. "Do té doby umírali lidé na stadionech vinou požárů a podobných nehod, v Bruselu ale poprvé zabíjela lidská nenávist," říkal Baťa. Paradoxem je, že v Bruselu na fotbale umírali sváteční fanoušci. Obyčejní lidé. Italové, kteří pracovali vBelgii a výjimečně vyrazili na fotbal. To se jim stalo osudným.
Potíž byla v tom, že Heysel stadion nebyl na podobně velké zápasy vhodný. Na stařičkých tribunách se tísnilo 58 tisíc diváků, a pořadatelé ještě podcenili prodej vstupenek. Sektory fanoušků Juventusu a Liverpoolu oddělili "neutrálním" sektorem, jenže si neuvědomili, že většinu vstupenek do něj skoupí příznivci Juventusu. "To byl návod ke katastrofě," prohlásil bývalý hráč Liverpoolu Kenny Dalglish.
Dodnes se spekuluje, že útok ve skutečnosti vyprovokovali právě Italové, kteří do liverpoolského sektoru začali házet kameny. Na rozměru tragédie to však nic nemění. Stejně ani na otázce, proč se utkání vůbec odehrálo, když o kus dál umírali lidé. Pořadatelé se totiž báli, že kdyby zápas odložili, masakr by se mohl ještě zhoršit.
"My hráči oficiálně nic nevěděli. Kdyby nám řekli celou pravdu, nemyslím, že bychom chtěli nastoupit," vzpomínal Dalglish. O moc víc informací neměl ani po utkání. Hrůznost tragédie se začala odkrývat až druhý den. A fotbal začal konečně jednat. Anglické kluby byly na pět let vyloučeny z evropských pohárů, na stadionech se zrušila místa na stání, změnil se systém prodeje vstupenek a zavedl se kamerový systém.
Lidé na stadionech umírat nepřestali, ale právě Heysel byl prvním krokem k větší bezpečnosti.
Zabíjely rituály vytržené z kontextuDnes je z něj slavný spisovatel, kterého zná celý svět, ale tehdy si ještě vydělával učením angličtině v jedné londýnské škole. Nick Hornby, mimo jiné slavný fanoušek fotbalistů Arsenalu a autor legendární Fotbalové horečky, v ten večer vyrazil se svými studenty, aby finále mezi Juventusem a Liverpoolem sledovali společně. Ironií osudu byli studenti převážně Italové... "Nemám tušení, jak by mi bývalo bylo, kdybych se na to díval doma. Asi bych cítil stejný vztek jako ve škole (...), ale pochybuji, že bych cítil stejnou potřebu se neustále dokola a dokola omlouvat," líčí ve své knize. Hornby v ní dokázal skvěle vylíčit své pocity, ze kterých i po pětadvaceti letech mrazí. "Ještě teď je mi trapno ztoho, že jsem se na to díval. Umě ve třídě už všem bylo naprosto jedno, kdo ten pohár vyhraje, ale zůstala v nás stopička posedlosti alespoň tolik silná, abychom si chtěli povídat oté pochybné penaltě, díky které Juventus vyhrál 1:0. Myslím, že pro většinu neracionálních věcí spojených s fotbalem mám vysvětlení, ale tahle se jakémukoliv vzpírá." Dětinský nesmysl jako zbraň Právě proto se mu podařilo vystihnout i samotnou příčinu tragédie v Bruselu – rituál, který mimo Britské ostrovy nikdo nechápal. "Překvapivé nakonec bylo, že smrt všech těch lidí zavinilo něco tak neškodného jako hraný výpad, rituál, při němž se masa fanoušků rozběhne proti fanouškům soupeře. V Anglii to provozují mladiství fanoušci a účelem není nic jiného než vylekat protivníka a pobavit se. Jenomže příznivci Juventusu tohle nevěděli," popisuje Hornby. Liverpoolské fanoušky neobhajuje, jen popisuje sílu odlišnosti jiné kultury. "Někteří z fanoušků Liverpoolu, které pak zatkli, z toho určitě byli upřímně celí pryč. V jistém smyslu nespáchali jiný zločin, než že se chovali po anglicku: všechny ty lidi nezabilo nic jiného než rituály jejich kultury, ovšem vytržené z kontextu a přenesené do míst, kde jim druzí prostě nerozuměli," připomíná Hornby. Jak říká, nejvíce se za fanoušky Liverpoolu styděl proto, že úplně stejně by se pravděpodobně chovali i jiní angličtí fanoušci. "Ten dětinský nesmysl, který se v Bruselu změnil ve vražednou zbraň, patřil pevně a zřetelně ke komplexu našich údajně neškodných, ale evidentně výhrůžných skutků – brutálních hesel, obscénních gest, celé té tvrďácké maškarády. Bruselská tragédie byla zkrátka organickou součástí kultury, k níž jsme mnozí včetně mě přispívali." |
