Ještě minulý víkend byl s biatlonisty na finále Světového poháru. Fandil na Holmenkollenu u trati, přijímal gratulace kolegů ke skvělé sezoně, řešil trenérský problém u české reprezentace.
Pro Václava Fiřtíka byl biatlon celým jeho životem. Od roku 1993 stál v Česku v jeho čele. Mnohem dřív mu coby funkcionář pomáhal.
"Od osmdesátého roku jsem u toho a pořád čekám na tu olympijskou placku," povídal mi druhou únorovou sobotu u střelnice v Soči. Stál na střelnici za českými trenéry, na tváři nalepenou českou vlaječku, v obličeji obrovské očekávání. Trnul při bronzovém závodě Jaroslava Soukupa, hnal ho očima, odškrtával zbývající soupeře a když bylo po všem, utopil v hlubokém objetí kouče Rybáře a křičel: "Jo, je to tam!"
Tehdy český biatlon, jeho biatlon, konečně slavil olympijskou medaili. Dny, jež následovaly, byly pro Václava Fiřtíka nádhernou odměnou za jeho práci. Když jsme se na samém konci her sešli, rozhlédl se po areálu Laura a řekl: "Člověk je z toho spíš až naměkko. Protože tohle jsem nečekal." Hlas mu zadrhával a do očí se mu draly slzy dojetí. "Byl to sen, ze kterého se ne a ne probudit. Vždyť my tu skoro v každém závodu jeli o medaile."
Biatlon dokázal vyvést od kdysi podceňovaného "svazarmovského" odvětví až ke sportu, který je dnes jedním z nejsledovanějších v Česku. Trápil se, když ani světový titul Holubcové a medaile Vítka neuměl v roce 2003 svaz marketingově prodat. On to byl, kdo před 10 lety oslovil manažera Jiřího Hamzu, bývalého biatlonistu, a požádal ho o pomoc. "Věděl jsem, že potřebujeme někoho, kdo nám pomůže uchopit úspěchy."
Potom začala zběsilá smršť nápadů a vizí, u kterých s Hamzou stáli. Nový areál v Novém Městě. Kandidatura na mistrovství světa. Obrození reprezentace. Hamza byl rváč, Fiřtík klidná síla, vzájemně se doplňovali. "Když jsme kandidovali na mistrovství světa, moc jsem nevěřil, že jsme ho schopni utáhnout. Ale zvládli jsme to," líčil Fiřtík.
Hamza na něj nikdy nedal dopustit. "Byla to čistá duše, velký životní poctivec. Biatlon měl na 200 procent pod kůží."
V Novém Městě prožili loni spolu nezapomenutelný šampionát, kdy nikoliv Němci, ale čeští diváci dokázali vyprodat tribuny. Už letos chystali kandidaturu na další novoměstské mistrovství - a zároveň vymýšleli, jak sehnat pušky pro mladé, aby na dalších šampionátech Češi zůstali na medailové vlně.
V Soči coby viceprezident Mezinárodní biatlonové unie IBU obdržel Fiřtík poctu dekorovat pod olympijským ohněm stříbrnou českou štafetu. Tolik svých snů proměnil ve skutečnost, překonal je... a plánoval dál.
Zvažoval nyní, zda znovu kandidovat na předsedu svazu, nebo raději zvolnit životní tempo a přenechat tento post mladším. Ovšem jedním si byl jist. Pro biatlon, k němuž přitáhl i celou svoji rodinu, bude i nadále dělat vše, co jen bude v jeho silách.
"Snažím se domluvit na příští mistrovství světa do Kontiolahti armádní speciál, aby měl tým snazší cestování," prozrazoval v Oslu při pohárovém finále. Cévní mozková příhoda, která jej den po návratu z Norska postihla, však všechny jeho plány umlčela.
"Smyslem sportu je přinášet lidem emoce a radost především. Jsem šťastný, že nám se to podařilo," říkal minulý víkend.
Biatlonisté Václavu Fiřtíkovi nezapomenou, jak k tomu přispěl.
Bez něj by český biatlon nikdy nebyl tam, kde je dnes.
