Minimálně dvěma hráčům určitě: Františku Pickovi a Josefu Klímovi.
Dnes jejich jména znají možná už jen basketbaloví nadšenci, ale oni byli skutečnými průkopníky a velkými hráčskými osobnostmi. Vysokoškoláci, intelektuálové, později úspěšní lékaři. Basketbal je učili mormoni. Také v budově YMCA s tělocvičnou na střeše.
František Picek byl v mnoha ohledech originální. Byl to náš první vysoký pivot (měřil 195 centimetrů, což bylo na tehdejší poměry hodně), a protože před válkou následoval po každém koši rozskok, získával Picek díky své výšce většinu míčů.
Čechoslováci hráli svůj první signál právě na Picka. Originální kresba akce z třicátých let se dochovala v jeho kronice. Byl to on, kdo jako první přešel z jednoho klubu do druhého. Z dlouho neporazitelné YMCA přestoupil do pražského týmu UNCAS. Jeho kariéra byla úspěšná. Několikrát byl nejlepším střelcem ligy, vstřelil i klíčový vítězný koš na prvním mistrovství Evropy v úvodním zápase proti Francii.
Premiérové mistrovství Evropy se uskutečnilo v roce 1935 na výstavišti v Ženevě. Hlediště pro 5000 diváků bylo na většinu zápasů vyprodané už v předprodeji. František Picek o tom tehdy ve své kronice napsal: „Byl to pro nás šok, poprvé jsme hráli před takovou návštěvou. Bylo nás jen osm a měli jsme vypůjčené dresy.“ Na první oficiální přátelský zápas československé reprezentace proti Itálii o dva roky dříve přišlo přesně 137 diváků. Více jich pořadatelé do přecpané tělocvičny v ulici Na Poříčí nepustili.
Basketbal je bojová hra
Českoslovenští reprezentanti do Ženevy málem neodjeli. Teprve poté, co sami hráči intervenovali u vedení svazu a pražští radní přislíbili pomoc, byla výprava zajištěna. Městská rada přispěla třemi tisíci korun a člen YMCA dr. Rajtora přidal dva tisíce.
Basketbal jako pořád ještě nový sport to neměl jednoduché. Hráči byli samozřejmě amatéři, a navíc studenti. Přivydělávali si většinou trénováním. Měli ale na své straně sportovní tisk. Časopis STAR například napsal: „Nedávno byla vedena dopisová polemika, zda je odbíjená sportem, či ne. Košíková, díky Bohu, takovou polemiku nepotřebuje. Je to bojová hra, že se musíte jít podívat také, abyste nám dali za pravdu.“
Basketbalista-chirurg
František Picek byl nejen skvělý basketbalista. Vystudoval medicínu a stal se vynikajícím chirurgem. Založil Rehabilitační ústav v Kladrubech u Vlašimi.
Jeho snacha Marcela Picková vzpomíná: „Byl to chlap, jak má být, do vysokého věku se pořád držel zpříma, gentleman, který miloval sport a medicínu.“ Jeho syn a pokračovatel v tradici rehabilitační medicíny František Picek to potvrzuje: „O basketu se u nás mluvilo hodně a často, pamatuju si, že táta si chodil zahrát ještě ve čtyřiaosmdesáti letech s partou starších pánů do staré sokolovny v Korunovační ulici.“
Z úvodního mistrovství si Čechoslováci přivezli bronzovou medaili. Podle některých listů byli Čechoslováci spolu s Lotyši a Italy největšími favority. Za černého koně byla považována Francie.
První utkání na evropském šampionátu sehráli českoslovenští basketbalisté 2. května 1935 právě s Francií. Začínalo se pozdě večer, až ve 22.40.
Vyhráli jsme 23:21 (16:13). Historicky první základní pětka, která oficiálně reprezentovala Československo, byla: František Picek, Josef Klíma, Jiří Čtyřoký, Josef Franc, zvaný Pečeně, a Josef Moc. Moc byl také známý útočník. Novináři rádi používali pro tehdejší útok bonmot „Picek Moc Klímá“. Utkání byla přítomna i dcera prezidenta republiky Olga Revilliodová Masaryková, československý konzul v Ženevě a početná československá divácká kolonie. Domácí tisk napsal: „Češi hráli v americkém stylu - rychlí, skvělé přihrávky, ale střílejí z příliš velké dálky.“
V semifinále ale Čechoslováci prohráli se Španělskem a bronz vybojovali až v bitvě s domácími Švýcary.
Vždy něco svého
Důležitou událostí, která ovlivnila rozvoj hry u nás, byl start mormonských misionářů z Utahu v Praze. Právě oni poprvé ukázali způsob zakončení, kdy se s míčem dostali do těsné blízkosti koše a odtud vystřelili z dvou kroků a výskoku. Dvojtaktu se proto také dlouho říkalo mormon.
Mormoni přijeli do Prahy v roce 1929, kdy se americká Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů (jejíž příslušníci jsou známí jako mormoni) rozhodla otevřít misii v Československu a pověřila tímto úkolem syna české matky Artura Gaetha. Ten okamžitě navázal kontakt s YMCA a ubytoval se v budově Na Poříčí. Kvůli vytvoření přátelských vazeb coby základu pozdějšího misijního působení začal členy YMCA učit nejen anglicky, ale také sportům jako basketbal a baseball.
První utkání sehrálo šest amerických misionářů s československým týmem 23. listopadu 1929. Američané zvítězili nad týmem YMCA II 26:14. V sobotu 30. listopadu nastoupili v červených dresech s nápisem Utah proti prvnímu týmu YMCA. Český kapitán předstoupil před tým a anglicky představil československou vlajku, kapitán hostí Gaeth česky představil vlajku americkou. Obecenstvo bouřilo nadšením, poněkud méně po skončení utkání, v němž tým YMCA I prohrál 18:32 (a v odvetě 16:25). Působení mormonů ukončila až německá okupace.
Další příběhy z československé basketbalové historie si můžete přečíst v knize „Nebáli se své odvahy“ od Jakuba Bažanta a Jiřího Závozdy. |
Josefa Klímu zásadním způsobem ovlivnily prázdniny v jeho sedmnácti letech. Tehdy se dostal na kemp YMCA na Sázavě. O 78 let později o tom už tehdy legendární karlovarský lékař napsal: „Můj první pobyt v táboře trval šest týdnů a na celý život ovlivnil moji pouť ve volejbalu a basketbalu do národního mužstva a s ním na olympijské hry v Berlíně, mistrovství Evropy a po celém světě jako hráče, trenéra a lékaře.“
Jak hrál Josef Klíma, si dnes můžeme spíše představovat. Že to byla osobnost, je nepopiratelné. Průkopník, reprezentant, první kapitán.
I jeho kariéru přeťala válka. Pro dobový tisk byl sportovcem s velkým S: „Ten první je Klíma - vysokoškolák. Je znám svou ohleduplnou povahou, nebezpečnými střelami... Stará se o to, aby soupeř co nejčastěji lovil míče z košíku.“
Na olympiádu v Berlíně
Kuriozitou ligové sezony 1935/1936 bylo, že kvůli soustředění na olympijské hry se ani nevypsalo mistrovství republiky. Vše se podřídilo olympiádě. Touze po medaili.
Premiéra olympijského basketbalu se uskutečnila na antukových hřištích. Hrálo se na třech současně a zápasy se konaly na tenisovém stadionu.
Čechoslovákům se olympiáda nevydařila. Ukázalo se, že antuková hřiště byla pro naše hráče, zejména ty klíčové, velkou nevýhodou. Byli zvyklí na palubovku, skákající míče. Technická vyspělost i přesnost střelby z dálky se na venkovních hřištích vytrácely. Přesto odjížděli z olympijských her spokojeni. Ve vypjaté atmosféře druhé poloviny třicátých let měli velký cíl. Porazit Německo - a to se podařilo. Češi zvítězili 20:9. Euforii ale vystřídalo zklamání. Vyřadila nás Uruguay a byl konec.
Gestapo zastavilo favorita
Celá předválečná generace měla poslední možnost získat medaili na ME v Kaunasu, ale cestě zamezilo gestapo.
Hráči na to vzpomínali: „Němci nás okupovali a my se zrovna chystali na ME do Kaunasu. Vše bylo připraveno. Čekalo se jen na odjezd.
Vedoucím zájezdu byl Václav Jeřábek. Najednou se ozvalo: „Je tam pan Jeřábek? Shánějí ho dva pánové v kožených kabátech.“ Následovala cesta na gestapo, tam nucený týdenní pobyt. Když ho pustili, musel se na gestapu hlásit každý týden.
Gestapákům nešlo do hlavy, jak se z Československa do Litvy dostala československá vlajka s černým flórem. Nic se nevypátralo, ale naši zůstali doma.
Tehdejší tým byl velmi silný, vyzrál. Na medaili měl. Pro hráče to bylo velké zklamání. Ale Josef Klíma se postupně stával stále úspěšnějším a oblíbenějším lékařem. Basketbalu se věnoval jako trenér.
„V brku“ trvalo šest let
Litevský basketbalový svaz poslal do Prahy dopis, ve kterém vyjádřil velkou lítost, že Čechoslováci chybí na mistrovství Evropy. V poslední větě bylo napsáno: „Jsme vždycke pohotovi uvítati Vášich basketbalisty v Kaunase a jsme presvedceni, že to v brku bude.“
Litevci se bohužel mýlili. „V brku“ trvalo šest let. První slavná basketbalová generace skončila. Po válce na slavném mistrovství Evropy vybojovali medaili už jiní hráči. I když dva předváleční košíkáři se zlata dočkali. Předválečný benjamínek národního mužstva Ladislav Trpkoš se za šest let stal jeho oporou, kapitánem a později vlajkonošem na OH v Londýně. A František Hájek, medailista z prvního ME v Ženevě, byl už trenérem národního týmu.
Ale to už je zase jiný příběh.
