Experti na uprchlíky dopředu varovali, že až dvě procenta sportovců využijí cestu do Londýna jako příležitost zůstat v Anglii i po vypršení víz. Ta mají olympionici platná až do listopadu. Nikdo ale nečekal, že se první případ objeví tak brzy.
První účastník her požádal o politický azyl 25. července, tedy dva dny před slavnostním ceremoniálem zahajujícím největší sportovní událost. Anglická média tehdy informovala, že Britská Pohraniční agentura v noci zadržela afrického běžce na střední tratě, jenž se chtěl přihlásit na policejní stanici v Leedsu.
Dnes se pohřešuje minimálně nekolik desítek olympioniků, trenérů a také funkcionářů - všichni z rozvojových zemí v Africe. Guinea požádala pomoc při pátrání po judistovi Facinetu Keitovi, plavkyni Dede Camaraové a běžkyni Aissatě Touréové. Ztráty ale hlásí i výpravy Konga, Etiopie, Súdánu či Pobřeží slonoviny.
Kamerun, který je považován za nesjtabilnější zemi v Africe, postrádá fotbalistku, plavce a všechny své boxery. "Ale není to tím, že bychom neměli rádi svou zemi. Jen chceme být profíci a dělat svůj sport na té nejvyšší útovni. To u nás doma nejde. A ještě k tomu nám z ničeho nic zmenšili odměny na polovinu," vysvětluje kamerunský boxer Thomas Essomba.
Dlouho věřil, že se situace změní k lepšímu
Jedním z pohřešovaných je osmnáctiletý Weynay Ghebresilasie z Eritrey. Východoafrická země je jednou z nejchudších na světě, ale má jednu z největších armád na kontinentu. Tamní režim vůbec nehledí na lidská práva. Mučení a nucené práce jsou na denním pořádku.
Proto se z mezinárodního fotbalového turnaje v Keni před třemi lety nevrátil žádný reprezentant, jen trenér a vedoucí tým. Někteří hráči teď žijí v Austrálii a vyprávějí, jak po dohodě tajně opustit tým. Ghebresilasie následoval jejich příklad a stejně jako jeho další tři krajané (mezi nimi i jediná žena výpravy Rehaset Mehariová) utekl z olympijské vesnice.
S nikým se nerozloučil, zahodil sim kartu, kterou dostal od funkcionářů a vydal se žádat o lepší život. "Minulý měsíc jsem závodil ve Španělsku. Do té doby jsem věřil, že se doma všechno obrací k lepšímu. Jenže je to pořád horší," řekl v rozhovoru pro The Guardian atlet. Při zahajovacím ceremoniálu nesl vlajku své země, která do Londýna vyslala dvanáct sportovců.
Je jendím z prvních, kdo se rozhodl veřejně promluvit. Ostatní se bojí, že by kvůli jejich rozhodnutí a veřejnému přiznání doma trpěli blízcí a příbuzní. "Tamní situace vás nutí dělat věci, které vás mohou stát život. Ale vy nemáte žádnou jinou možnost, i když to vláda bere jako zradu. Rodina pak běžně dostává pokuty nebou jsou někteří její členové zadrženi," vypráví běžec na 3000 metrů překážek.
Většina afrických sportovců se ze země dostává jen velmi zřídka. Proto často vidí akce typu olympiády jako příležitost k útěku z nelidských životních podmínek. Třeba na hrách Commonwealthu v australském Melbourne před šesti lety uprchlo 26 členů výprav. Z loňských Všeafrických her v Mozambiku se nevrátilo 15 Etiopanů. Podobné scénáře přitom nejsou vůbec neobvyklé. Například před pekingskou olympiádou uteklo osm kubánských fotbalistů během kvalifikačního utkání v USA.
