Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Vzpomínka na Vytlačila. S Rudim přicházela vítězství

Sport

  10:00
PRAHA - Před 100 lety se narodil nejúspěšnější bonviván českého fotbalu. Rudolf Vytlačil se do historie zapsal především jako trenér stříbrného týmu z mistrovství světa 1962.

Legendární český fotbalista Rudolf Vytlačil foto: Archiv

Tahle fotbalová pouť by stála za zfilmování... Když na sklonku trenérské kariéry vyrazil Rudolf Vytlačil na výpomoc do Rapidu Vídeň, mělo jeho angažmá zdařilý průběh. Rapid vyhrál v červnu roku 1967 ligu a získal tím právo startovat v Poháru mistrů.  Právě Vídeňáci v novinových titulcích konstatovali: "Kam přijde Schöne Rudi, tam se vyhrává!"

Ostatně po všechny časy představoval svým vystupováním i vizáží právě noblesní vídeňskou nonšalanci. Byl to bonviván. Mezi fotbalisty nejuznávanější. Prý také dítě štěstěny. Narodil se 9. února 1912 v rodině vídeňských Čechů v okrese Schwechat. Na pokraji Vídně kluci kopali do všeho, s čím se dal hrát fotbal. Rudolf Vytlačil patřil mezi ně. Když mu bylo patnáct, dříve to předpisy nedovolovaly, byl zaregistrován v místním klubu Phönix Schwechat.

Jeho činovníci měli velmi dobrý přehled o celém městském okresu, a tak jim nikdy neuniklo, kdo by mohl v jejich dresu nastartovat svoji příští kariéru. Nový muž začal na levém křídle – a to mu bylo souzeno i pro celou další kariéru.

Už po roce, také díky českým kořenům a jeho českým rodičům pohybujícím se v krajanském prostředí, jej získal Slovan Vídeň. Ale už po pouhém dalším roce ho funkcionáři rádi uvolnili (vlastně prodali) do Rapidu Vídeň, nejuznávanějšího klubu Rakouska.

Jako všichni mladíci, začínal tu v rezervě a neměl tak oslnivý úvod jako například Pepi Bican. Nicméně dva roky po sobě (1932 a 1933) si spolu v útoku velmi dobře rozuměli, i když Vytlačil patřil mezi ty, kdo góly spíše připravovali.

Z té doby jsou o něm v tisku zmínky především pro jednu novotu. Kopal výhradně všechny rohy. Z levého křídla pravou nohou a z pravého křídla zase levou. To byla specialitka už proto, že míče takto centrované se točily z pole na branku, a takovým způsobem dosáhl po dorážkách Rapid mnoha gólů.

Desetkrát levnější než Bican

V první garnituře byla ale velká konkurence a Vytlačil neměl stabilní místo. Nebyl ještě ani reprezentantem, a proto přestoupil. Wiener AC neměl takové ambice ani kádr jako Rapid a Vytlačila rád pravidelně stavěl. V té době také poprvé v tisku nacházíme pro elegána označení "schöne Rudi", kterým byl po všechna příští léta označován. V tomto klubu však nehodlal zdomácnět, odešel o dům dál, do Favoritner AC. Zase jen na chvíli.

Od roku 1935 už ho nacházíme v dresu Slavie Praha. Přišel za desetinu částky, co později hvězdný Pepi (tedy za patnáct tisícovek na ruku). Hráčský vrchol zažil v červenobílém dresu během léta 1938.  Odehrál všechny zápasy Slavie při jejím jediném vítězství v tolik ceněném Středoevropském poháru. Doslova zazářil ale až ve finále na půdě nejlepšího a nejslavnějšího maďarského klubu Ferencváros, obhájce této trofeje.

Po pražské remíze 2:2 červenobílí zvítězili slavně 2:0, když Vytlačil jeden gól dal a na druhý přihrál. V brance tehdy už nahradil akrobat Bokšay legendárního Pláničku. Bican byl nejlepším střelcem soutěže. Sláva to byla veliká. Ale stejně jako v Rapidu ani ve Slavii neměl Vytlačil stabilní místo v sestavě. Přišel ve chvíli, kdy na jeho levém křídle hrál reprezentant Puč a na pravém další reprezentant Junek, kterého záhy nahradil zase reprezentant Horák.

Ale Slavia měla namáhavý kalendář a Vytlačil, pokud hrál, se dokázal prosadit.  Jako první náš hráč v historii podstoupil Vytlačil v roce 1940 operaci menisku. Na trávník se s pauzami vracel, ale ve třiceti už nenavázal na svou nedávnou výkonnost. V prvním mužstvu nastupoval sporadicky. Pro rok 1944 jeho a Vojtu Bradáče (duo nahrávač a střelec) Slavia uvolnila na hostování pro záchranu SK Nusle v nejvyšší soutěži.

Ale nepovedlo se. Ze čtrnácti klubů sestupovaly tři a Nusle byly mezi nimi. Na konci války se fotbal nehrál a po ní Vytlačil odešel z Prahy, aby se stal hrajícím trenérem v Meteoru České Budějovice. Výrazně je ale zmiňován u kormidla ligových Teplic, kde přivádí na vrcholovou scénu dva pozdější reprezentační matadory Ladislava Nováka a Josefa Masopusta.

Výrazně ale pomohl i v řadě jiných provinčních klubů, ve kterých působil. Například v Mladé Boleslavi nebo Radotíně.  Úplně nezapomenutelný rukopis ale zanechal až svou činností ve službách nejvyššího orgánu našeho fotbalu. V roce 1957 byl jmenován ústředním trenérem svazu a od roku 1959 mu svěřili i vedení reprezentace Československa. A udělali dobře. Ve věku 45 let začala jeho nejslavnější éra i jedno z nejúspěšnějších období místní kopané.

Na nejvyšší reprezentační úrovni pracoval s výběry, kterým dokázal naordinovat pohledný fotbal a vítězného ducha zároveň.  Pod Vytlačilem "fungovala parta" a on uměl naslouchat vůdčím osobnostem mezi hráči, jakými byli Novák, Pluskal, Masopust, Kvašňák, Tichý nebo Buberník.

Náš fotbal se vyhříval na výsluní. Po finálové účasti na světovém šampionátu v Chile 1962 jsme hráli na evropském kontinentu poprvé ve vídeňském Prátru proti Rakousku. Přišlo neuvěřitelných 90 tisíc diváků. A Čechoslováci před zraky Vídeňáků vyhráli 6:0!

V očích pamětníků, mezi nimiž byl i redaktor Laufer, šlo o nejkrásnější zápas naší reprezentace vůbec. Těch třináct hráčů, co Vytlačil poslal onoho 16. září na hřiště, to je výkvět naší fotbalové historie: Schroif, Lála, Popluhár, Novák, Pluskal, Masopust, Buberník, Pospíchal, Scherer, Kvašňák, Kadraba, Kučera, Jelínek. Jen pro úplnost: po dvou gólech dali hráči Dukly Josef Masopust a Rudolf Kučera, po jednom naši nejpravidelnější reprezentační střelci té doby Adolf Scherer a Josef Kadraba.

Potom se Vytlačil ujal přípravy olympijské reprezentace, která se v předešlých periodách nedokázala do závěrečného turnaje probojovat. Do Tokia 1964 se kvalifikovala závěrečnými dvěma výhrami nad Francií (4:0 doma, 4:2 venku).

Přestože nemohla používat ty, kdo už hráli v reprezentačním áčku, zase se dokázala prosadit a také hrála finále. Stejně jako v Chile se Vytlačilovým svěřencům ale ten úplně poslední krok nepodařil.

I tak tu nacházíme jména, která se do naší historie zapsala zásadně avýrazně: titulem mistra ligy ozdobili svou kariéru Pičman, Brumovský, Geleta, Knebort, Knesl, Vojta, Mráz, Kos, Matlák, za krátko už hráli v reprezentačním áčku třeba Valošek, Masný, Schmucker či Weiss.

Vylepšoval fotbal v Bulharsku

Po návratu výpravy z Tokia se v našem fotbalu událo několik novot. Především: fotbalové Dynamo Praha se vrátilo ke svému původnímu a tradičnímu názvu SK Slavia Praha. První mužstvo sice hrálo ve druhé lize, ale nové vedení s podporou (samozřejmě i finanční) umělecké fronty vyhlásilo jasný cíl: návrat k tradicím, návrat do první ligy!

Toto vedení mělo v úmyslu trenérsky přivábit do svých řad slovutného trenéra s červenobílou hráčskou minulostí. Bylo však pozdě.  Vytlačil byl v tu dobu ve službách Bulharského fotbalového svazu jako "soudružská služba" s cílem zvednout úroveň tamní reprezentace a nejlepšího klubu Levski Sofia. Obojí se mu povedlo.

Bulharská reprezentace hrála na světovém šampionátu 1966 i 1970, Levski Sofia opakovaně vyhrál ligu a startoval v Poháru mistrů. Hvězdou nejjasnější byl v obou jedenáctkách útočník Georgi Asparuchov. Měl o něho zájem i slavný Real Madrid, leč stranické a státní orgány vydaly ve věci negativní stanovisko.

K Bulharsku se váže ještě jedna příhoda. V roce 1965 se tam konal gymnastický světový šampionát. Vytlačilovi vyčítali, že se pramálo věnuje tréninkovému programu. Důvod? Prostý. Byl nadšeným fanouškem Věry Čáslavské a při jejích vystoupeních nechyběl v hledišti při kvalifikacích, natožpak ve finále! Věra přece byla zlatá. Všude. I v Bulharsku.

Konec života jako by k němu nepatřil. Zkraje roku 1973 ho do svých trenérských služeb angažovala Slavia. Po pár týdnech musel skončit. Nebyl zdráv. Svému letitému příteli Pepimu Bicanovi se svěřil: "Už nemám zdravíčko, oni mi to nevěří, ale cítím, že už tu dlouho nebudu." Na slávistické tribuně se naposledy objevil při finále Československého poháru 1974 Slavia – Slovan Bratislava.

Po zápase ještě ve správcovském koutku stadionu pohovořil s trenérem Slovanu a asistentem reprezentace Jozefem Venglošem. Pak už do Edenu nikdy nepřišel.  Smuteční obřad při úmrtí obstarával společně Výbor fotbalového svazu a Odbor přátel Slavie. Jeho tehdejší předseda, člen činohry Národního divadla Martin Růžek, se s oblíbeným bardem rozloučil skutečně královskou řečí. Nikdo nepochyboval, že právem.

Autor je fotbalový historik

Autor: