Zhrzení Angličané a rok 1953. Kolébku fotbalu tehdy dobyli Marťani

Byl to zápas, který změnil světový fotbal. Maďarský zlatý tým stanul po vítězství 6:3 na vrcholu. A potupená Anglie pochopila, že musí vystoupit ze stínu, aby nehrála ve fotbale druhé housle. "Hleďte na toho tlouštíka,“ utrousil prý jeden z domácích borců při pohledu na zaoblené bříško hostujícího kapitána. „Toho sežereme i zaživa...“ Ferenc Puskás – na něhož posměšná poznámka mířila – už tehdy platil za fotbalovou celebritu. Ale sebevědomí Angličané to při nástupu na trávník nebrali vážně. Povedenému vtipu se ale dlouho nesmáli. Sotva sudí zahájil zápas, rozehrál "tlouštík" bleskovou akci. Po pár narážečkách se míč dostal k nohám Nándora Hidegkutiho a ten bombou z hranice šestnáctky vymetl šibenici brankáře Merricka. Ve 45. sekundě! Lepší entrée do svého galapředstavení si hosté nemohli přát...

"Maďaři přepsali dějiny. Smetli Anglii na zemi, ve vzduchu i v taktice." "105 tisíc diváků na stadionu spatřilo soumrak bohů." Následné patetické reakce londýnského tisku na šokující výsledek zápasu připomínaly spíš nekrolog. Jedenáctka rychlonohých nájezdníků z pusty doslova zdecimovala tým Jejího Veličenstva. Šesti brankami, jednou hezčí než druhou. Navíc ve Wembley, kde nebylo nikdy hostům dovoleno vyhrát. 25. listopadu 1953, přesně před 60 lety, dosavadní tabu padlo. "Kolébka fotbalu" se musela sklonit před "aranycsapat", zlatým týmem trenéra Gusztáva Sebese. Mnohý z fandů by dal ruku do ohně, že šlo o nejlepší manšaft historie. Tvrzení je to, pravda, neověřitelné.

Faktem ale je, že jen jedenáctka kolem Puskáse dokázala dát Angličanům na jejich půdě tolik gólů. "Mysleli jsme, že přistáli z Marsu," vysekne později Maďarům svéráznou poklonu Bobby Robson, uznávaný trenér. Fotbalový svět, který dal střetnutí přízvisko zápas století, se tak nedivil, neboť tým ze srdce Evropy už tři roky drtil jednoho soupeře za druhým. To jen britská ješitnost si problémy nepřipouštěla. Přijeďte na ostrovy. Ukážeme vám, jak se správně kope do míče, malovali si za kanálem La Manche a pokaždé jim to vyšlo. Ať už zvali na porážku mistry světa z Itálie, či rakouský "wunderteam" v dávných dobách.

Jak to, že se levák Zoltán Czibor náhle objevil na pravém křídle?

Onoho podzimního odpoledne bylo ale všechno jinak. "Vy jste neměli moc dobrý den, že?" dorážel po prohraném zápase neodbytný reportér na kapitána domácích. "Naopak, měli jsme výtečný den, ale soupeř nás převálcoval," povzdechl si nebohý Billy Wright. Před pár desítkami minut ho vysmívaný Puskás ponížil zasekávačkou, za niž by se nemuseli stydět ani žongléři jako Diego Maradona či Zinedine Zidane. Legendární anglický obránce si při ní "kecnul na zadek" jako nemotorné batole.

Britským hráčům, zvyklým na léta neměnný, stereotypní "WM systém", dělalo největší problém neustálé prolínaní soupeřových řad. Jak to, že se levák Zoltán Czibor náhle objevil na pravém křídle? A kdo je vlastně střední útočník? Puskás nebo Hidegkuti? Angličané mohli být rádi, že tak tak uhlídali Sándora Kocsise, muže, jenž měl snad místo čela kanon. Jeho hlavičky bývaly pověstné. O to horší ale bylo stíhat rychlíka, jakým byl László Budai. Defenzivu měla Sebesova jedenáctka rovněž výbornou. Mrštný Gyula Grosics patřil mezi nejlepší gólmany své doby.

Vzpomínka na památný rok 1953, kdy Maďaři senzačně porazili ve Wembley Anglii. Na snímku je poznámkový blok kouče Maďarska Gusztáva Sebese

Dvojice krajních obránců Jenő Buzánszky a Mihály Lantos dokázala, když bylo třeba, plnit i roli falešných křídel. Plynulý přechod mezi útokem a obranou hravě zvládali i středopolaři József Zakariás a Gyula Lóránt. A pak tu byl ještě József Bozsik, špílmachr Masopustova formátu, který překonával soupeřovy obránce slalomem a brankáře dalekonosnými pumami. Jedna taková skončila i v síti Angličanů. Podtrženo sečteno: jedenáct individualit schopných improvizovat i plnit úkoly ve prospěch kolektivu.

Co hráč, to výborná fyzička i kopací technika

Co hráč, to výborná fyzička i kopací technika. Příkladem budiž brazilská etuda, jež předcházela poslední, totiž šesté maďarské brance. Sólo v ní hrál opět Ferenc Puskás, respektive jeho famózní levá noha – jež přijala centr, zpracovala ho a milimetrovým pasem předala spoluhráči míč, který se za celou tu dobu nedotkl země. Angličané prahli po odvetě. V květnu následujícího roku je tedy konečně spatřili i maďarští diváci. Listopadový londýnský zápas totiž mohli za absence televize pouze slyšet v rádiu. Repete dopadlo pro hráče ostrovního týmu ještě hůř: prohráli na Népstadionu 1:7.

Dlužno ovšem poznamenat, že vzali obě astronomické prohry sportovně a nevymlouvali se ani na počasí, bafuňáře či nepřízeň rozhodčích, jak často bývá v dnešních časech zvykem. Ba co víc, Anglie se dokonale poučila. Poslala své nesmyslné "splendid isolation" k ledu a začala si víc hledět světového fotbalu, aby jí neujel vlak. O třináct let později zažije ve Wembley mnohem slastnější pocit než tehdy v třiapadesátém: stane se mistrem světa. Pod vedením Alfa Ramseye, který shodou okolností v listopadu 1953 v onom zápase století nastoupil také, ještě jako hráč. A Maďaři? Ti se podle známé poučky, že fotbal nemá logiku, mistry světa nikdy nestali.

Měli svůj zlatý tým, jehož následníky se stanou Pelého Brazílie či Cruijffovo Nizozemsko a který býval ve své době cosi jako Messiho Barcelona či dnešní Bayern. V létě 1954 před světovým šampionátem ve Švýcarsku rušili bookmakeři sázky na vítěze. Favorit byl jen jeden – Maďarsko. A průběh mistrovství tomu napovídal. Sedmnáct gólů ve dvou zápasech základní skupiny a posléze vyřazení dvou jihoamerických gigantů – Brazílie a Uruguaye. To je bilance jako hrom. Však také ještě v osmé minutě finále Maďaři vedli nad Němci dva nula. Jenomže pak se Puskásovi obnovilo zranění a Sebesův tým byl náhle poloviční.

Maďarsko stejně silný tým jako ten zlatý už dohromady nikdy nedá

Tři následující góly v Grosicsově brance rozhodnou definitivně o držiteli Zlaté Niké, sošky pro mistra světa. Trenér vítězného německého týmu Sepp Herberger se po finále Maďarům za porážku omluví. "Neměl jsem nedoléčeného Feriho stavět," vezme pak vinu na sebe jeho maďarský protějšek Sebes. To ještě ale není konec zlatého týmu, ten symbolicky nastane o dva roky později – po krvavé porážce protikomunistického povstání v Budapešti. Část hráčů skončí v emigraci. Jen jeden z nich ale zažije v dalších letech kariéru světové megahvězdy: Ferenc Puskás v dresu madridského Realu.

Maďarský fotbal vyprodukuje v následujících dekádách ještě pár skvělých hráčů, ale stejně silný tým jako ten zlatý už dohromady nikdy nedá. A ačkoli se po nedávném pádu na dno nesměle staví na nohy, do evropské špičky má stále proklatě daleko. Mimochodem v nedávném zápase s Nizozemskem dosáhli Maďaři podobně divoký výsledek jako jejich předchůdci z 50. let: 8:1. Potíž je v tom, že osm gólů nedali oni, ale soupeř.