V době vlády komunistů pronásledoval tuto ikonu stolního tenisu hrubý nezájem a v temném pražském bytečku za Bílou labutí se počátkem listopadu 1989 dočkal smrti na dně zapomnění.
Na mistrovství světa v Londýně v roce 1938 explodovala sportovní nálož. Pětinásobného šampiona Barnu z Maďarska roznesl v semifinále v Royal Albert Hall neznámý „Vana“ za slabou hodinku 3:0 na sety. Existují dvě verze o tom, co osmnáctiletý rodák z Prahy dělal poté. Podle té oficiální jej našli na kolotoči, kde se vozil na dřevěných konících.
Na pohyblivých schodech
Druhá verze, kterou Váňa na sklonku života vylíčil svému domovníkovi Josefu Hrdličkovi, se příliš neliší. „V obchodním domě jsem jezdil nahoru a dolů po pohyblivých schodech. To byla novinka.“
Ve finále v hale ve Wembley slavilo Váňovo útočné pojetí opět, odnesl to obhájce titulu Bergmann z Rakouska. Mladíček z Československa dokázal totéž, co o dva roky dříve jeho vzor Stanislav Kolář, ale v tak útlém věku, že jej dodnes nikdo nenapodobil. Po zisku nejprestižnějšího titulu měl dveře do světa otevřené, což ovšem v roce 1938, kdy se nad Evropou vznášela temná mračna, nebylo žádné terno.
Stačil ještě okouzlit Ameriku a na posledním předválečném šampionátu v Káhiře zopakoval spolu s Věrou Votrubcovou titul ve smíšené čtyřhře z roku 1937, kdy mu bylo sedmnáct (!).
Na prvním poválečném mistrovství světa v Paříži v roce 1947 získal zlatou medaili ve dvouhře opět. Svět se mu klaněl, ale doma - žádná sláva. „Na jedné straně na nás chodilo strašně moc diváků, ale byli jsme amatéři, na ping pongu se vydělávat nedalo. Kdyby se tehdy hrál stolní tenis na olympiádě a řekli, že za medaili budou statisíce, plazil bych se při tréninku po zemi,“ vzpomněl před lety dnes již zesnulý Stanislav Kolář.
Příkoří při stavbě tunelu
V roce 1951 se hráči Československa stali naposledy mistry světa družstev. Váňa byl při tom, ale jeho hvězda začínala pohasínat. Podíl na tom měla i skutečnost, že byl novým režimem donucen hledat si zaměstnání. Protože ovládal jen stolní tenis, rok pracoval při hloubení Letenského tunelu, který se budoval v letech 1949 až 1952. Tam se dočkal dalších příkoří.
„Muselo to být velmi ponižující, dělnici si ho primitivně dobírali. Značil si křídou, kolik má naložených vozíků, oni mu čárky mazali a smáli se - hele, šampion!“ vypráví již zmíněný někdejší Váňův domovník Hrdlička, nyní devětašedesátiletý důchodce.
Poté Váňa pracoval také jako knihovník ve Vojenských stavbách, hlídač v Pragovce, topič v ČKD, u hasičů. Další ránu mu zasadilo vedení komunistické tělovýchovy v polovině 50. let, kdy konečně dostal nabídku na post trenéra mládeže. Musí ale absolvovat trenérskou školu.
Něco se v něm vzbouřilo. On, třináctinásobný mistr světa, kterého zbožňovali v Anglii, Francii, Americe, Švédsku či dokonce v Indii, má kvůli tomu, aby předal svoje zkušenosti mladým, začít chodit do školy?
Zahořkl, vytratil se.
Hraje ve sklepě, hlásil večerník
Po dlouhé době se o něm objevila zpráva v roce 1986, kdy Praha hostila mistrovství Evropy. „Jen Váňa bude chybět. Hraje ve sklepě s domovníkem ping pong,“ hlásila tehdejší Večerní Praha.
Josef Hrdlička správcoval v pražském Biskupcově dvoře už kolem roku 1977, kdy se tam Váňa s chotí přistěhovali.
„Do Sportovní haly tenkrát nešel proto, že byl pořád zatrpklý, urážku se studiem nemohl komunistům zapomenout. Z jeho vyprávění vím, že ho už v roce 1948 přemlouvali ke vstupu do strany, ale on zatvrzele odmítal. A oni ho, velkého vlastence, smetli. A v roce 1986 tady byli z Krátkého filmu, chtěli s ním natočit medailon k pražskému šampionátu. Čekali čtyři hodiny, ale marně, nepřemluvil jsem ho. Ještě předtím dostal další ránu - jeho krásná paní, které pořád říkal, aby nekouřila, zemřela na rakovinu hrtanu,“ vzpomíná.
Právě on nedlouho po Váňově přistěhování upravil jednu suterénní místnost na hernu.
„Pan Váňa, který se jinak s nikým nebavil, mi vždycky zavolal a oznámil, že je ready. Tak jsme šli hrát a on mě vyučoval, protože já hrál tak na úrovni okresního přeboru. Ale když tam vstoupil někdo cizí, otočil se ke zdi a nehrál, dokud návštěva neodešla. Dívat se mohl jen Standa Kolář,“ popisuje Hrdlička.
Smutné finále
V polovině roku 1986 se začala projevovat Váňova nemoc - Alzheimerova choroba. Mnozí mu chtěli pomoci. „Ale on si od nás nic nevzal, snad jen párkrát buchty, které napekla moje paní. V chudobě nežil, měl důchod, byl skromný, opatrný na peníze, ale ne lakomý. Jenže se o sebe neuměl moc starat, byl dost nepraktický. A když propukla ta choroba, přestal o sebe dbát úplně. Neholil se, nechodil k holiči, s dlouhými bílými vlasy a plnovousem připomínal poustevníka.“
Podle Hrdličky Váňa už dlouho předtím rozprodal desítky pohárů, které navozil z celého světa, mezi nimi i Zlatý klíč od New Yorku.
„Jednou zazvonila listonoška, abych šel do čtvrtého patra, že pan Váňa tam naříká u pootevřených dveří. Tři dny po převozu do nemocnice zemřel, pohřeb byl v Motole. Přišly tam dvě, možná tři desítky lidí, víc ne. Měl jsem bednu plnou jeho korespondence. Ještě dlouho po smrti mu chodila psaní a pozvánky na různé akce z celého světa. Tam si ho strašně vážili.“
