V kostkách parťáky poráží, zadaří se i na střelnici? Jsem natěšená, hlásí Vítková

Závodní tratě se vinou poblíž jezera Storsjön, kde žije příšera Storsjöodjuret, švédská příbuzná skotské Lochnesky.

Příšeru ještě nikdy neviděli. Zato na ně tady severští bohové občas sesílali fučák, cloumající na střelnicích s malorážkami.

„Mně se tu líbí. Ta dlouhá, náročná stoupání mi vyhovují,“ ujišťuje Veronika Vítková.

Östersund, hlavní město provincie Jämtland, v samém srdci Skandinávie. Ve městě žije 44 tisíc obyvatel, na univerzitě bydlí 7 000 studentů.

V listopadu tu bývá i minus 25 stupňů. Ale teď jsou plus dva. Mírně chumelí. A vítr je (zatím) v normě.

Konečně to začíná. Biatlon, česká chlouba i nová vášeň. Světový pohár opět odhaluje svoji scénu.

Tři týdny už pobývají Češi na severu.

Zatímco Šlesingr, Moravec či Puskarčíková si po kempu ve švédském Idre odskočili na tři dny domů, Vítková se zbytek týmu cestovala rovnou do Östersundu. Polárními depresemi netrpí. „My jsme totiž veselí,“ ujišťuje.

Internet měli v Idre jen na recepci, kam se nikomu nechtělo. Bavili se tedy postaru. Hráli kostky, karty, scrabble. Kdo si hraje, nezlobí.

Ne jako o víkendu při kontrolkách v Idre, kde střílela... „To ani nechtějte vědět,“ se smíchem odrazuje, než přizná bilanci 1-3 ve sprintu a 2-2-1-1 ve stíhačce.

„V kostkách jsem i vyhrávala,“ povídá Vítková. Padala jí ta správná čísla. Od neděle však potřebuje, aby jí při občasné loterii na střelnici „padalo“ takové číslo, které na kostce nenajde. Nula.

Ale co, bylo to jen nanečisto, ve vichru a v mrazu, navíc na tréninkových lyžích. V neděli to bude úplně jiné. Veronika Vítková.

Střelecká krize ji postihla v únoru na šampionátu v Kontiolahti. Při pohárovém finále na Sibiři tudíž zkoušela sestřelovat terče od prostředku stavu.

Veronika Vítková.

„To byla zoufalost,“ vzpomíná. Přes léto zase pálila odleva. „Na střelbě jsme zapracovali. Myslím, že se až na občasné výpadky zlepšila.“

Běh měla už loni famózní. Často jen dva biatlonové „šinkanzeny“ Domračevová a Mäkäräinenová pádily rychleji – a někdy ani ty ne.

„Přitom jsem před minulou sezonou ani necítila, že mohu být tak rychlá. Sama jsem potom byla překvapená.“

Jestli bude stejně rychlá nyní? To kdyby věděla. V číslech z výkonnostních testů ať se hrabou trenéři. „Oni podle nich upraví trénink. My jen konáme, co nám řeknou. A odmlouvat si nedovolíme,“ uculí se.

Týmový hit: Mám boky jako skříň

Kouč Zdeněk Vítek jim v přípravě navýšil trénink dynamické síly. Připadá si tedy nyní silnější?

„Nevím, já se dlouho nevážila.“

„Silnější, ne těžší...“

„No, kalhoty mi padají. Ale taky teď máme oblíbenou písničku od Ewy Farné: Mám boky jako skříň, co naplat, když ráda jím. V tom jídle se s ní ztotožňuju.“

Rozesměje se, spontánně, dlouze a nakažlivě. Tak jako Gabriela Soukalová na tiskovce v Praze. Nebo jako celý tým po vítězné štafetě v Ruhpoldingu, když před nimi Jan Suchan, reportér Radiožurnálu, shodil lahev. Chechtaly se minutu. Smích přece nabíjí, ne?

„Jsem zhruba stejně silná jako loni,“ usoudí Vítková, když se utiší.

Nevolnost, při které se její žaludek proměnil v rozbouřený Pacifik, potlačila v listopadu po dvou dnech.

Žádné zranění před sezonou kurýrovat nemusela. Sečteno a podtrženo: „Jsem zdravá, plná sil, natěšená na závody. Nikoho nebaví furt trénovat, že jo.“

Pravda, na konci minulé sezony, vyčerpaná a potlučená, dávala najevo: Nikoho nebaví furt závodit. „No jo, jenže to bylo v březnu.“

Hlavu čistila rychle. Prospěla jí dovolená na Šrí Lance, dobrodružství s batůžkem. S sebou jen tři trička, kraťasy a plavky, víc přítel nepovolil.

Spali u místních, putovali hromadnou dopravou, v autobuse pro 40 se tísnili se 140 cestujícími.

Doma pak stačilo na jaře na týden vypnout a už se zase chtěla hýbat. Při orientačním biatlonu v Jilemnici si netykala s mapou a po mistrovství republiky v biatlonu na horských kolech se pro změnu kritizovala: „Střílela jsem jak prasátko. Tak jsem si za trest nadělila zpáteční cestu z Jablonce domů do Jilemnice na kole.“

Jindy se odhodlala k tandemovému seskoku s Michalem Šlesingrem. „Bála jsem se strááášně moc. Ale nedal mi na výběr a řekl: Skáčeš. Bylo to super,“ psala na Facebook.

A jinak? Rutina. Dvě a půl hodiny tréninku dopoledne, hodina a půl odpoledne. Den co den. Šest měsíců budovala lešení formy, po kterém teď poleze k medailovým příčkám.

Hamza: Ví přesně, za čím si jde

Třináctkrát stála v poslední zimě na pohárových stupních vítězů. Čtyřikrát vyhrála se štafetou, v Oberhofu poprvé i sama. „Byl to průlomový rok Vítkové,“ píše server biathlonworld.com.

Kdo by jí nepřál tu pohádkovou proměnu z kdysi se trápící, nemocné a vystresované biatlonistky do triumfující rozesmáté a pohodové ženy? Vždyť jak povídá šéf svazu Jiří Hamza: „Verča je strašně skromná, normální, příjemná holka. Taková čistá dušička.“

Je nepodobná Gabriele Soukalové. „Gabča je éro, chce v životě zkusit všechno. Verča je jednostranněji zaměřená na sport,“ porovnává Hamza.

Navenek působí Vítková jako introvert. Jenže zdání může klamat. „Jen to chvíli trvá, než si někoho pustí k tělu.“

Nejen ona, i celý ženský tým se loni proměnil. „Zmizela předchozí křeč, vztahy se vyčistily a Verče to pomohlo. Její blok se odšpuntoval. Všechny naše holky si vyhoví, navzájem si přejou,“ těší Hamzu.

Společně se Soukalovou, Puskarčíkovou a Landovou pozdvihla malý glóbus pro nejlepší ženskou štafetu zimy.

Ta úžasná sezona byla pro všechny radostí i závazkem. Repete bude přetěžké. Jistě, Darja Domračevová, měřítko všech biatlonových věcí, si vybírá roční zdravotní dovolenou.

„Ale nikdo ať neříká, že když tu není Darja, nebudeme mít s kým závodit,“ vyzývá Vítková a vysype seznam nabušených soupeřek: Kaisa Mäkäräinenová, Němky, Francouzky, Italky, Norky. „Nejmíň patnáct holek se může motat kolem stupňů.“ Budiž přetlak.

Smíšenou štafetou, jejich zlatou disciplínou z Kontiolahti, pro ni v neděli vše vypukne. „Je to v uvozovkách jen šest kilometrů, takové pěkné vběhnutí do závodního tempa,“ těší se.

Muž v obležení žen. Každý den přijdou s nějakou blbostí, říká kouč biatlonistek

Může pohlídat, aby se Gábina Soukalová nezapomněla na hotelu a aby Ondra Moravec tentokrát neměl příliš malé rukavice, s nimiž bude honit náboj po podložce.

Kdo jiný by to měl pohlídat než vždy precizně plánující slečna Vítková, že? A pak, jako obvykle, štafetu rozběhne.

Ve Světovém poháru biatlonistek skončila v posledních šesti letech celkově 63., 43., 25., 16., 9. a 4.

Pokud to takhle půjde dál...

Ne, nepředbíhejme.

Hamza nicméně věří: „Verča ví přesně, za čím si jde. A jestli jí to zdraví dovolí, jednou k tomu dokráčí.“