Lička: Kapitán Blaszczykowski je atypický Polák

Jak vzpomínáte na Jakuba Blaszczykowského?
Kubu jsem nejenom trénoval, ale do Wisly dokonce přivedl. Vzpomínky na něho jsou jenom skvělé, je to takový pohádkový příběh.

Verner Lička

Povídejte.
Když jsem do klubu přišel, věděl jsem, že musím dva reprezentační záložníky prodat z ekonomických důvodů. Poslední den na soustředění jsem šel posedět se sportovním ředitelem, abychom zhodnotili mužstvo. A jelikož s námi v tom sportovním centru byly i jiné týmy, přišel za námi člověk z innsbruckského klubu. Shodou okolností se znal s našim sportovním ředitelem a zapojil se do debaty. Úplně nezávazně jsem se zmínil, že potřebuji pravého halfa a on bleskově odpověděl, že jednoho má ze čtvrté polské ligy. Jednalo se o syna jeho sestry právě Jakuba Blaszczykowského. Vychovával ho, protože se v jeho rodině stala tragédie.

A jak se zapojil do Wisly?
Jakmile jsme se vrátili, přišel v Krakově na trénink. Byl rychlý, technický a uměl přehrát soupeře jeden na jednoho. Poté se během čtrnácti dnů dostal do základní sestavy. V sezoně pak chyběl v jediném utkání a velkou měrou se podílel na mistrovském titulu. Byl naprosto přirozený, i když Wisla byla plná polských reprezentantů. Když v tom jediném utkání pouze střídal, přišla za mnou skupina starších hráčů a slušně se zeptala, proč Kuba nehrál od první minuty. Bylo to krásné, přišly za mnou hvězdy polského fotbalu a zastaly devatenáctiletého kluka. Na to pak doplatil i Vlastimil Vidlička.

Jak?
Počítal jsme s ním i jako druhou variantou právě za Blaszczykowského. Ostatní hráči ale od prvního dne chtěli, aby hrál Jakub, proto Vidlička neměl šanci se prosadit.

A proč tedy Blaszczykowski do devatenácti let hrál jenom čtvrtou ligu?
Nevím a nechápal jsem to. Byl na testech ve více polských klubech a dokonce i v Austrii Vídeň, ovšem nikde ho nechtěli. Ve Wisle byl pak jeho vzestup raketový.

Jaký byl?
Zázrak. S nikým podobným jsem se v životě nepotkal. Po lidské a fotbalové stránce byl jako z pohádky. Pánbůh mu nadělil velký talent, proto hrál instinktivně. A v týmu, kde byly velké osobnosti, si rychle získal přirozený respekt. Měl příkladné chování a vystupování a sláva ani peníze ho nezměnily. Nevymetal bary, nehrál automaty.... Žil pouze pro fotbal a měl velké srdce.

Byl tichý, nebo stále ve středu dění?
Neměl potřebu na sebe strhávat pozornost. Byl věčně pozitivní, nikdy jsem ho neviděl naštvaného. Když dával najevo radost, byla spontánní, ale bez velkých gest. Stoprocentně se ovládá a už od těch devatenácti let na mě působil až nečekaně vyspěle. Výjimečná osobnost.

Velmi ho určitě ovlivnila i ta rodinná tragédie.
To ano, ale nijak ho nezdeptala. Přistupoval k tomu tak, že mu to osud jednou nějak vrátí a vyrovnal se s tím. I nyní se však na hřišti modlí a když slaví branku, vzhlíží k nebi.

Jak ho popisujete, zdá se být ideálním lídrem.
Málokdy se stane, aby někdo měl tolik pozitivních vlastností. Možná kdyby byl trochu sobecký, dával by víc gólů. On ale bezpochyby plní obranné úkoly, skluzem odvrací šance soupeře. Navíc pokud by měl v týmu jeho spoluhráč nějaký problém, byl by první, kdo se o to zajímal. Je to v plném smyslu slova týmový hráč.

Když jste ho vedl, tušil jste, že z něj vyroste tak výborný fotbalista?
Byl jsem hlavně šokovaný, že se devatenáctiletý kluk ze čtvrté ligy okamžitě prosadil ve Wisle Krakov, což bylo nadneseně řečeno národní mužstvo Polska. Je to malý zázrak. Navíc byl spokojený i ředitel klubu, že ho koupil jen za 350 tisíc korun.

Změnil se nějak od té doby?
Ne. Pochopitelně zesílil a je fyzicky zdatnější. Předpoklady, které měl v devatenácti, stoprocentně naplnil.

Vnímají ho v Polsku jako velkou ikonu?
To ano, ale ne jako hvězdu, on se tak totiž nechová. Má silně atypický polský charakter.

Ani menší konflikt jste s ním nikdy neměl?
Nikdy, byl vděčný, že jsem mu podal pomocnou ruku.