Celou sezonu se potýká se zdravotním handicapem, od lékařů ví, že i pět let po prodělaném zánětu mozkových blan ji nepracuje ideálně hypofýza. Organismu schází důležité látky.
Za sebou má náročnou porci olympijských závodů ve vysoké nadmořské výšce, která ji příliš nesedí.
A od závodů v Pokljuce navíc bojuje s nepříjemným nachlazením. "Jezdí na hraně," přiznává i její trenér Jindřich Šikola. Ním navrhovanou přírodní léčbu šťávou z cibule a medu ale biatlonistka odmítla.
A cestou do Kontiolahti ještě chytila silnou rýmu. Takže ke slovu se dostaly spreje do nosu i do krku, prášky. Každý sval na jejím těle ještě navíc začal vysílat signály: Už toho máme dost, už je konec sezony, už to nejde.
Přesto Vítková v závěru sezony nechybí mezi nejlepšími. Ve čtvrtečním sprintu byla šestá. V tom sobotním ji necelá vteřina dělila od 10. pozice. "To mě fakt mrzelo."
V rozbředlém sněhu se jí nejelo ideálně. "Vždyť jsme se tam bořily po kotníky."
V neděli si na tvrdé přimrzlé trati v Kontiolahti mnula ruce: Konečně jsem soupeřky, se kterými se peru o pozici v top 10, nechala pořádně za sebou a udělala si na ně náskok!
Na rozdíl od spousty jiných totiž ustála silné poryvy na střelnici. Přitom jak se jich bála! Na nástřelu vůbec nebyla schopna pořádně zamířit. "Trenér nevěděl, co se mnou, byl nervózní."
Na start odjížděla s myšlenkou, že netuší, jak bude na finskou vichřici reagovat v závodě. "Na první ležce jsem jednu ránu zbytečně pročekala."
Na druhé položce vleže dvakrát měnila stav mířidel. "Cvakala jsem, přetáčela a pak znovu."
Vyplatilo se. Na poslední položce z pátého místa mohla atakovat pozice mezi nejlepšími, soupeřky totiž chybovaly. "Když jsem přijížděla na podložku, vítr se začal uklidňovat. Navíc kolem mě stály holky, tak jsem si říkala, že jsem dobře schovaná."
Na konci zvolnila, teď půjde za svým snem
Jenže opět přišel poryv větru... S posledními dvěma ránami čekala, ale netrefila. "Kdybych to měla udělat znova, odpálím je. Nemělo smysl čekat."
Střelnici opouštěla pátá, trenér Šikola na ní ještě křičel, ať jede frekvenčně. "Ale jak mám jet frekvenčně, když už nemůžu?" ptala se sama sebe. Norka Bergerová ji předstihla, dojela šestá. Na konci dokonce lehce zvolnila. "Nebyl důvod jet na krev."
Podruhé za čtyři dny si došla na květinový ceremoniál pro šest nejlepších. "Spokojená."
Její sen o top 10 je před finálovým kláním na Holmenkollenu reálný.
