České zápasy
|
V roce 2010 strávil s později zlatou partou téměř dva týdny, jenže kouč Růžička ho měl v Mannheimu pouze jako náhradníka a u nezapomenutelného play-off už ani nebyl. Trenér uzavřel soupisku, on se na ni nedostal a odjel domů. "Ale nebral jsem to špatně. Bylo mi 20, měl jsem za sebou mistrovství světa dvacítek, ale žádné zkušenosti s nároďákem. Takže jsem byl vůbec rád, že jsem do Německa jel a dostal se tak daleko." Jenže osud se za dva roky opakoval.
Tehdy byl koučem Alois Hadamczik, Kovář už nepatřil mezi vyjukané zelenáče a těšil se, že se na ledě potká s bratrem Jakubem, který se na turnaji ve Švédsku prodral až do pozice brankářské jedničky. Jenže zatímco on kraloval, byly ho plné noviny, o dva roky mladší sourozenec se soužil. "Šance, že bych se na soupisku mohl dostat, byla minimální. Bylo to pro mě bez motivace i v tom trénování, protože mi prostě chyběly nějaké vyhlídky."
"Jasně, bál jsem se"
Letos hrozilo, že to bude navlas stejné. Kovář si sice s Plzní užil vítěznou extraligovou pouť, po které byl vyhlášen nejlepším hráčem play-off, jenže mezitím se rodila kostra reprezentace a útočník na sraz dorazil "last minute". "Stihl jsem odehrát dva zápasy na turnaji v Brně, měl možnost se ukázat, ale bohužel to nestačilo, abych se dostal do čtyř lajn." Hned na prvním tréninku ve Stockholmu si totiž společně s Petrem Koukalem musel obléct žlutý dres, což značilo, že zatím není mezi vyvolenými. A Kovářovi blesklo hlavou, že tu možná je godotovské čekání znovu.
"Jasně, bál jsem se." Jenže ve čtvrtek za ním kouč přišel a řekl, že na soupisce tentokrát bude. Kovář si oddechl, byť byl smířený s tím, že narozdíl od Plzně, kde hrává 20 či 25 minut za zápas, tady zpočátku bude jen sedět na střídačce. "Je to něco jiného, ale musím být připravený, že se může něco stát a budu muset naskočit." Strávil na ní páteční duel proti Bělorusku, ten sobotní proti Švédsku už podle kouče Hadamczika zažije na ledě.
