Dál šéfuje "svému" klubu. Vede áčko, zblízka dohlíží i na žáky a dorost. Více než tři desetiletí žije se svou paní Evou. Bydlí kousek za Prahou. Pomalu může vyhlížet vnoučata, i když syn s dcerou zatím nic nehlásili.
"Ale vždyť já už si trochu jako dědek připadám. Mám svoje roky. Přece najednou nezačnu bláznit, dělat ze sebe dvacetiletého junáka a shánět milenky," říká.
Sedí v kanclíku bez oken pod tribunou starého stadionku v pražském Edenu. Přestože chvílemi mluví hlasitě, nerad okolo sebe víří rozruch jen tak. Přitom je jednou z nejvýraznějších osobností v českých hokejových dějinách.
1998. Vladimír Růžička v dresu Slavie jako hráč.
Jedině on a Ivan Hlinka dokázali s reprezentací získat zlato jako hráč i kouč. Ve čtvrtek je mu padesát. Nějakou honosnou akci či divokou oslavu však "Růža" nepořádá. "Sednu si s lidmi z klubu tady na zimáku, klukům do kabiny koupím nějakou svačinku," popisuje. "A doma si na zahradě uděláme grilovačku. Přijedou děti a rodiče."
Ani na přípitky ho neužije. Kdysi proslul jako fantový král, jehož alkohol vůbec nevábí. Později si občas dal "panáka" vodky nebo skleničku červeného. "Ale na ničem z toho si vyloženě nepochutnám," tvrdí.
Růžička je vskutku mizerný oslavenec. Ani po darech nebaží: "Všechno mám. Přeju si jen zdraví." Na to si zatím nemůže moc stěžovat. Léky na vysoký tlak bere od puberty. Bolavá záda, kvůli nimž ukončil kariéru, rozhýbává při tenisových bojích se známými.
A co by chtěl stihnout do šedesátky? "Jsem spokojený ve Slavii, takže se nikam neženu," odpovídá. "Ani do Ruska nebo do NHL."
Ale no tak, Vladimíre. Vážně vás nic neláká? "Pořád chci vyhrávat. A jednou bych se ještě rád vrátil k nároďáku. Ten pro mě vždycky znamenal nejvíc."
