8. října 2013 13:39 Lidovky.cz > Sport > Ostatní sporty

Dříve jsem žil jako bohém,
vzpomíná slavný žokej Váňa

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
122. ročník překážkového dostihu Velká pardubická. Žokej Josef Váňa v cíli jako třetí | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy 122. ročník překážkového dostihu Velká pardubická. Žokej Josef Váňa v cíli jako třetí | foto: ČTK
Když tu větu na jeho statku vyslovím, připadá mi až nepatřičná. Ani tady jako by tomu nikdo nechtěl věřit. "Skončí pan Váňa?" otáčím se na opodál stojící stájnici Moniku. Zakroutí hlavou, usměje se a řekne: "Neskončí." "Tak když neskončím, tak holt neskončím," reaguje Váňa u poledního hrnku čaje. "Ale neuvažuju o tom, že bych měl pokračovat."

Jak jste se po pardubickém pádu kurýroval?
Byl jsem jen trošku potlučenej, bolela mě záda a za krkem. Ale to se díky terapeutovi a plavání rychle spravilo. Na rozdíl od Tiumena.

Co s ním bylo?
Čtrnáct dní nepěkně marodil. Jak padl, skočil si pravou zadní nohou do levého kolena, kde měl miniranku, přes kterou mu tam pronikla infekce. Dostal antibiotika. A když se z toho dostal, za 10 dnů dostal infekci znovu. Ale už zase pilně trénuje.

Pro něj to bude premiéra. Jak dobrý může být?
Šance má velké. Dvakrát byl třetí v kvalifikaci a nikdy po ní nebyl nějak extra zbitej. Dozrává. Velká pardubická bude jeho den D.

Tiumen naopak běží naposledy?
Zcela jistě. Byl by nesmysl, aby pokračoval. Už toho dokázal dost.

Loni končila kariéru slavná Sixteen, teď půjde "do penze" i Tiumen. Zato vy pořád jezdíte...
No jo, ty koně taky mají menší šanci pobýt tady na světě než my. Koňský průměr je tak 20 let, zato lidé se dožívají až čtyřnásobku. Ale třeba Železník odešel do věčných lovišť až v osmadvaceti. A to se za život něco nadřel. I když on to měl dáno také od Boha. Měl vytrvalost v genech, a když se naučil skákat, měl skokanskou perfektnost.

Ale byl i pořádně tvrdohlavý a vzdorovitý, hodně jste spolu válčili. Dokážete si představit, že byste stejně bojoval s Tiumenem?
No... Dneska bych to se Železníkem nesfoukl jako zamlada. Potřeboval silného jezdce. A já už tak silný nejsem.

Přesto byste se mohl přiznat: Že jste to prohlášení o posledním startu kariéry nemyslel vážně?
To myslím vážně. Už tak mám s tou svojí babou velké problémy.

Ale to jste měl každý rok.
Jo, ale jsou čím dál horší.

Manželka vás častuje: Že si už nedáš pokoj!
Právě. Tyhle naše debaty vlastně způsobily i můj pád s Tiumenem. Já bych ten dostih jel jinak. Jenže mě hned ráno naštvala, tak jsem jí chtěl dokázat, že porazím i Orphee des Blins (loňská vítězka Velké). Měl jsem radši tu svoji náturu udržet na uzdě. Ale holt stalo se.

Vy jste však vždycky potřeboval podobné výzvy. Chtěl jste dokazovat mladým, že na to pořád máte, že i v šedesáti můžete uspět. To vás hnalo dopředu?
Hnalo. Protože nejhorší je dívat se na Velkou ze země. Mezi těma klukama v sedle je to příjemnější.

Mládnete tam?
Ale co bych mládl... Vždyť ani mladých žokejů nepřibývá. V dnešních mladých není zájem dělat tenhle sport.

Proč ne?
Protože za posledních 20 let se naše populace zvýšila růstem o 20 centimetrů.

O tom jsme se už párkrát bavili. Ale těch důvodů bude víc, ne?
Tenhle je největší. Těm mladým parchantům se už nechce hladovět. Být jezdec totiž znamená obrovskou sebekázeň. Dřív, kdy byli žokejové pidimužíci velcí 150 cenťáků, neměli problém mít váhu 45 kilo. Ale v dnešní době mají kluci 180 centimetrů a je tvrdé tlačit je, ať váží na dostih 60 kilo. Jo, jsou i takoví. Jirka Chaloupka dokáže mít ke 180 cenťákům 58 kilo, protože je prakticky celý život hladový. Ale takových výjimek je dnes málo.

Představte si, že za vámi přesto přijde mladý kluk a řekne: Pane Váňo, chci být jako vy, co pro to musím udělat? Co mu povíte?
Že se napřed musí naučit pořádně jezdit na koni. Zrovna tu jednoho takového mám, dělal dálkově učiliště v Kladrubech a vyšlo mu v horoskopu, že bude slavný žokej.

V horoskopu?
Jo. Došel za mnou a říká: Myslím, že to dokážu. A podle toho, jak k tomu přistupuje, mohl by to zvládnout. Zatím se učí jezdit - a pak už to bude jen o životosprávě.

Takže druhá vaše rada bude: Musíš být na sebe drsný? Naučit se hladovět, dodržovat životosprávu, dřít, sportovat?
Tak. Hlavně ten sport je důležitý.

Vy jste měl průpravu nejméně z pěti různých sportů.
Víte, já taky žil jako bohém. Když jsem mohl, ztřískal jsem se jako každý jiný normální člověk. Dokonce jsem zamlada i kouřil. Ale pak už ne, když jsem začal jezdit na koni. Musíte dodržovat určitý řád. Dnes dokonce kardiochirurgové doporučují vypít večer dvě až čtyři deci červeného vína kvůli zprůchodnění cév. Alkohol v malém množství může být i lék, ale nesmí se to přehánět. Znám pár mladých z rovinových dostihů, kteří bývají v pátek tak nažraní, že bych jim nejradši nakopal. Pak jim v sedlech ta fyzička zákonitě chybí.

Dodržovat zásady životosprávy je podle vás ještě těžší než naučit se jezdit na koni?
To je to vůbec nejtěžší. Umět bojovat s tím nepříznivým. Náš malý Pepíček se pořádně nenažral od 14 let. To pak přemýšlíte: Jak dlouho to v dnešní době ještě vydrží?

Říká vám: Táto, já určitě do šedesáti jezdit nebudu?
Tak to já vím, že takových blbů jako já už moc nebude. Jenže já prakticky začal až ve třiceti. Náš Pepíček začal ve čtrnácti a za těch 15 let, co jezdí, měl skoro tolik úrazů co já. Hned v prvním překážkovém dostihu, co jel jako profesionál, si zlomil stehenní kost. A od té doby už si něco vytrpěl. Ale zatím to dělat chce. Měl i útlum. Jenže o tom to je: umět to v sobě přeprat.

Pořád se hecujete?
Jo, i v práci. Mister (kůň z Váňova tréninku) nám udělal radost, že konečně na rovině v Praze vyhrál. Ale předtím tu dvakrát se mnou praštil o zem, vyloženě mojí blbostí. Mladej viděl, že to byla moje blbost, tak se mi docela upřímně smál.

Když jste spadl v srpnu při dostihu z Tiumena, média to hned rozpitvávala. Mnozí lidé si neuvědomují, že pády jsou běžná součást života žokeje.
Přitom přesně tak to je. Překážkoví žokejové jsou tu od toho, aby se omlátili o zem.

Odhadnete, kolik těch pádů do roka můžete mít?
Ježišmarjá. Když obsedáte mladé koně, ležíte při práci s nimi na zemi skoro denně. V průměru spadnu třeba jednou týdně. Takže možná pětačtyřicetkrát do roka.

Když to vynásobíme 30 lety...
... tak to tisícovka pádů určitě bude. Ale většinou spadnete, že se vám nic nestane.

Ovšem jsou i pády, kdy ani zareagovat nestihnete.
V dostihu často dojde ke zraněním, kdy vás na zemi zmasakrují koně, co přes vás běží. Třeba v Pardubicích jsem jednou taky tak blbě spadnul, že jsem ani nestačil dotočit kotoul na zemi a zlomil si v tom fofru komplexně obratle hrudní páteře. Přitom jsem tehdy dělal karate a judo a byl jsem naučený lítat ve vzduchu všelijak. Občas můžete být šikovný, jak chcete, a stejně je to houby platný.

Řekl jste si po nějakém pádu: Mám já tohle ještě zapotřebí?
Ti tvrdí žokejové si po žádném pádu neřeknou, jestli to mají zapotřebí, ale radši přemýšlejí: Co mám udělat, abych byl co nejdřív zpátky v sedle? Příklady najdete i teď: Pepa Bartoš, Dušan Andrés, náš mladej, Marek Stromský. Dneska si namlátí a za týden i s nalomenou nohou zase jedou dostihy. Jakmile sednou na koně, tu bolest už ani nevnímají.

Takže do rad pro vašeho možného nástupce přidáte: Musíš mít v sobě posunutý práh bolesti?
To se prokáže hned při první akci, kdy je trochu hůř. Když jsem byl ještě opravdu mladej a blbej, pokračoval jsem v dostihovém odpoledni i se zlámanými žebry a zlomenou klíční kostí. Taky si vzpomínám, jak jsem si v prvním dostihu v Lysé nad Labem zlomil obratle a ještě toho samého dne jsem tam vyhrál Prvomájovou cenu.

Ale i když jste byl zdravý, vaše tělo jste řádně drezíroval. Neříkáte si nyní: Kdybych skončil, nemusel bych už tolik jezdit na kole, cvičit, plavat?
Kdepak. Mě to hrozně baví. Neumím si představit, že sportovat přestanu. Zestárneš, okamžitě ti ochabnou svaly a jsi v háji. Už teď, když v zimě vyrazím na dovolenou a pár týdnů na sebe kašlu, tak potom sednu na kolo a nemůžu to prodýchnout.

I kdybyste tedy sekl s žokejskou profesí, budete dál vydatně sportovat?
Určitě. Je přece jedno, jestli jedu do práce na kole, nebo v autě. Neřeknu si: Tak a teď mi skončila kariéra, tak už budu jen chodit na pivo a začnu kouřit doutníky.

Dokážou vás poslední týdny a dny před Velkou ještě něčím překvapit, nebo už je to rutina?
Překvapit asi ne. Jen nevím, jak je možné, že místo toho, aby starosti ubývaly, tak každý rok přibývají.

Například?
Zdraví koní. Nebo opotřebovaná příroda. Jsme tu na statku 20 let, tréninkové trasy pro koně už nejsou takové, jaké by měly být. Dráhu máme nově vysypanou, dvakrát nám ji spláchla velká voda. Taky mi pořád šrotuje v hlavě, co s tím, když se nám nějaký žokej zraní. Ty problémy patří k životu, nepodělám se z toho. Ale je to i o penězích. Závodíme v Itálii a tam nám už druhým rokem neplatí.

Tak proč tam jezdíte?
Protože jednou mi zaplatit musí, ne? Oni se takhle naučili fungovat: žijou si a neplatí. Jenže pokud je Evropská unie nenechá padnout, dají se z nich ty peníze vždycky dostat, třeba i soudně. V archivech je zaneseno, že ty prachy patří nám.

Když poslední dobou ubývá jezdců, ubývá i majitelů?
Ubylo pár lidí, co to dělali na koleně. Ale počty dostihových koní se drží. A koho přibylo, a to hodně, jsou trenéři. Těch je už asi 400.

Což pro vás není dobrá zpráva.
Já na ně kašlu, ať si trénujou.

Ve stájích máte 65 koní. Kolik lidí o ně pečuje?
Patnáct. Zhruba pořád stejně. Poslední dobou dokonce máme tři holky v záloze, co by k nám chtěly nastoupit jako stájnice, ale už pro ně nemáme místo. Omladina tu hledá práci. To nebývalo.

Vy pracujete 12 i více hodin denně, takřka neustále. Po sezoně si orazíte a dopřejete si svou oblíbenou mysliveckou relaxaci?
Uvidíme. Asi na myslivost nebude moc čas, chceme hned po Velké začít jezdit taky do Francie. Tam když vyděláte peníze, tak je na rozdíl od Itálie máte do 14 dnů na kontě. Ale na myslivost taky dojde, na Huberta musím nějakého muflona nebo siku ulovit. I když já jsem odmalička hyperaktivní, nevydržím dlouho jen sedět na posedu. Jsem tam 20 minut a už lítám po lese.

Z čeho budete mít na letošní Velké pardubické radost?
Když vyhrajeme nějaký rámcový dostih... A když ve Velké oba koně budou do 5. místa. Ti dva jsou opravdu dobří, mají na to.

Představte si, že pak slezete z Tiumena a zeptají se vás: Pane Váňo, opravdu to bylo naposledy?
No jo, no. Řeknu jim: Jo, končím.

Stejně nevěřím, že to uděláte.
Já tomu věřím.

Nátlak vaší paní je tak usilovný?
Tak... Štve mě to. Ty naše domácí neshody tím vždycky končí.

Ale vy se umíte zabejčit. Řeknete: Zase jsem byl mezi nejlepšími, tak proč bych nejel za rok zase?
I to je možný. Ale já už tady žádného dalšího Tiumena nemám.

Copak by se pro vás nenašel jiný vhodný kůň?
Ale našel, je tu spousta šikovných koní. Jenže s tím do další sezony jít nechci.

Tomáš Macek
  • 0Diskuse




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Najdete na Lidovky.cz