Zjišťoval jste už někdy, v kolika letech zamíříte do důchodu?
O tyhle věci jsem se nikdy nestaral. Věřím ale, že budu mít dost naspoříno, abych o blížícím se důchodu nemusel moc přemýšlet... Něco mi ale říká, že se ze mě stane důchodce v 59 letech.
Tak to tedy hodně přidejte... Mimochodem, na kolik let se asi tak cítíte?
Tak na třicet. Když se člověk pohybuje v kolektivu, kde jsou i kluci, kterým není ještě ani dvacet let, tak se automaticky cítí mladší. Minimálně o deset let.
Víte už, jak bude vypadat váš život, až s hokejem jednou skončíte?
Tak nad tímhle docela často přemýšlím. Možná budu pracovat pro hokej, což ale zabere hodně času. Třeba trenérská práce se totiž nedá dělat jinak než na sto procent. Pak existuje i druhá možnost, že se budu věnovat tomu, co mám rád. Zahraju si golf, vyrazíme na hory a tak. Příjemně bych se bavil, ale otázkou je, jestli by mě tenhle život dostatečně naplňoval. Třeba bych za pár let zjistil, že mně ta opravdová soutěživost chybí.
Nebojíte se, že by se v tom případě z vás mohl stát poněkud nespokojený nerudný starší pán?
Asi žádný člověk není stoprocentně se vším spokojený. Já když jsem hokej zrovna nehrál, tak si nemyslím, že bych byl vyloženě protivnej. Ta pravidelná dennodenní soutěživost mně sice chyběla, ale že by se moje povaha nějak měnila, to asi ne. Takže doufám, že se ze mě protivný jedovatý dědek nikdy nestane...
Kolik hodin jste od čtvrtka, kdy jste získali mistrovský titul, spal?
Když jsem se v pátek vracel domů, sluníčko už jsem viděl vysoko na obloze. Před barákem jsem navíc nemohl najít klíče, takže jsem pro ně musel zpátky do kabiny...
Oslavy už skončily, anebo si je snad ještě užíváte?
V zásadě skončily v neděli. Nejodvázanější byly první tři dny. Nedělní oslava už byla trochu oficiálnější. Řekl bych to asi takhle - na ní už netekl alkohol proudem.
Říká se, že s přibývajícím věkem už člověk vydrží přece jen méně. Všiml jste si toho?
Asi na téhle myšlence trošku přece jen něco bude... (směje se) Já si dal v pátek pauzu, některý kluci ale jeli nonstop. Myslím, že tahle oslava byla srovnatelná s těma v Detroitu, když jsme vyhráli dvakrát Stanley Cup.
Zkuste srovnat veselí v Detroitu s tím pardubickým.
V Pardubicích to bylo po všech stránkách fantastický. Detroit je ale ohromná, až čtyřmilionová aglomerace, takže třeba tamější průvod městem se skutečně nedá s ničím srovnat. Lidi jeden den vůbec nešli do práce, dostali kvůli Stanley Cupu omluvenky. Tam to bylo skutečně fantastický.
Povídá se, že právě vy jste píseň We Are The Champions od skupiny Queen uvedl do hokejových arén. Jak to s ní vlastně bylo?
Přiznám se, že tohle si moc nepamatuju. Ale vím, že ji v Pardubicích v roce 1987 hrávali, když jsme nastupovali. Přestože jsme se mistry stali až na konci sezony... Asi nás slušně motivovala. Vzpomínám si taky, že jsem v Pardubicích zavedl, aby se při gólu zhasínalo v hale světlo. Byly s tím ale hrozný problémy kvůli zářivkám. Mezi vypnutím a zapnutím totiž vznikala dost dlouhá prodleva. Nakonec se to nějak podařilo prosadit. Z divadla jsme si taky půjčili dva obrovský reflektory, který na nás svítily, když jsme nastupovali. A pak se ujaly i prskavky v hledišti. Asi po roce se ale zakázaly, protože lidi si stěžovali, že jim propalují bundy.
Cítíte se na brankové čáře pořád stejně, anebo v některých momentech svých 45 let přece jen vnímáte?
Nohy mám určitě pořád stejný. Když se rozcvičuju, udělám stejný věci jako dřív. Třeba že břicho položím na led. A co se týče rychlosti a reakce, těžko posoudit. Musel bych si je změřit. Když si jdu ale třeba zahrát fotbal, tak už nehraju v útoku jako dřív. Postavím se spíše dozadu a nahrávám. Ve svých letech bych hokej na postu útočníka stoprocentně hrát nemohl. Všechny ty souboje a srážky u mantinelů už bych nevydržel. Naštěstí jsem brankář, kterého navíc spoluhráči chrání. A že chytám prudký rány, to mi skutečně nevadí.
Přejděme k ústřednímu tématu posledních dnů - vy a vaše nominace, či přesněji nenominace na mistrovství světa. Povídali jste si na tohle téma vůbec někdy s trenérem reprezentace Vladimírem Růžičkou?
Jednou jsme se potkali po olympiádě. Ale ono teď není co vysvětlovat. Vláďa něco oficiálně řekl a já jeho rozhodnutí respektuju.
Vaše touha zachytat si v Německu na mistrovství světa možná souvisí i s faktem, že vám ve vaší bohaté sbírce úspěchů chybí zlato z mistrovství světa, ne?
Ano, tohle byla také moje motivace od začátku sezony. Snažil jsem se o nároďák poprat.
Tomáš Vokoun, s nímž Růžička počítá na post jedničky, se vyjádřil v tom smyslu, že by neměl problém, kdybyste do Německa odjel s ním. Vy byste na případný post brankáře číslo dvě kývl?
Já už tyhle věci nechci zbytečně rozpitvávat. Kdyby mi Vláďa zavolal a řekl, že tam budu jako dvojka, tak bych nejel. Abych tam jen seděl, by bylo doopravdy zbytečný. Kdybychom ale na mistrovství odjeli s Tomášem s tím, že budeme chytat oba - a pak dostane šanci ten, kdo mužstvu může dát víc, to by bylo něco jiného...
Co říkáte návratu Aloise Hadamczika na reprezentační střídačku?
V extralize s Vítkovicemi uspěl a je také fakt, že byl poslední, kdo přivezl medaili z mistrovství světa. Já tu ale nejsem od toho, abych se vyjadřoval k trenérovi reprezentace. Spíše mě při téhle volbě překvapilo, jak málo adeptů připadalo v úvahu. Zdálo se mi, že Růža končí a najednou se neví, kdo by to po něm vlastně mohl dělat. Český hokej v poslední době úspěchy nemá, a podobně se asi proto nahlíží i na trenéry.
Jak moc se vám stýská po NHL?
Neřekl bych, že se mi vyloženě stejská. NHL je určitě nejkrásnější liga na světě se vším, co k tomu patří. Na některé lidi, co tam ještě hrají, občas myslím, a když je vidím v televizi, vzpomenu si, co jsme spolu prožili. Zejména pak v Detroitu. První rok po mém odchodu z NHL jsem si s některými volal asi tak jednou za měsíc, pak jednou za dva měsíce a teď si třeba už jen občas napíšeme po mailu. NHL jsem zkrátka hodil za hlavu, je to minulost.
Nicméně existuje možnost, že byste kariéru zakončil v zahraničí někde v Evropě?
V tuhle chvíli nechci nic vylučovat. Teď si dám dva týdny naprostou pauzu a do konce května se musím rozhodnout co dál.
Třeba Jágr, zdá se, i nadále koketuje s myšlenkou pokračovat ve svém angažmá v Rusku. Vás by tamější KHL nelákala?
Dříve jsem o ní nepřemýšlel, ale už mě tahle soutěž taky zajímá. S některýma klukama, co tam hráli nebo hrají, se občas bavím o tom, jak tahle ruská liga vlastně vypadá. Odchází do ní dost výborných hráčů, takže i její úroveň musí být vysoká. A samozřejmě při přemýšlení, kde chytat, hrají pokaždé svoji roli i peníze.
Když už jsme u těch peněz, jak moc váš život poznamenal fakt, že jste s vaší firmou Dominator prodělal téměř 100 milionů korun?
Tak především se mi hrozně ulevilo, když jsem firmu zavřel. Poslední roky jsem do ní dával akorát peníze, a neviděl jsem už žádné světlo na konci tunelu. Tak jsem ji zavřel, což bylo v dané situaci nejlepší řešení. Celých sto milionů to nebylo, ale moji rodinu tahle ztráta nijak nepostihla.
Po návratu do Čech se velice otevřeně vyjadřujete k četným věcem, které se vám nelíbí. Kritizoval jste třeba i pokutování hráčů ve vašich Pardubicích. Nezadělal jste si vašimi postoji na problémy?
Záležitost kolem těch pokut měla nakonec obrovský vliv na výsledek sezony. Když něco překročí všechny meze, je potřeba se ozvat. Vzduch se časem pročistil, dané mantinely obě strany respektovaly a my se mohli soustředit jen na hokej.
Jistá sázková kancelář se nechala slyšet, že jí prý věnujete po této sezoně svoji masku. V čem pak v tom případě budete chytat příští rok...?
Tak o tom nic nevím... A že bych se chtěl takhle rychle přilby zbavovat, to tedy určitě ne. I když typ, v kterém chytám, se pořád ještě vyrábí. Tak pět procent brankářů ho určitě nosí.
