Tomáš Vokoun: Jsem rád, že mám zase medaili

Jak léto v Česku prožijete?
Chci být hlavně s celou rodinou. Dovézt děti ukázat babičkám a dědečkům, vidět se s kamarády, udělat s nimi ještě menší oslavu. A pak začít trochu trénovat. Ta léta u mě probíhají pořád stejně.

V Kolíně nad Rýnem jste říkal, že chcete být dobrý táta...
... také doufám, že pořád jsem.

Co jste tedy v Americe za ten měsíc stihl?
Já byl během šampionátu pět týdnů pryč od manželky a dvou holek, i celá sezona v NHL je náročná na cestování. Ale teď jsem si to užil. Chodil jsem se starší dcerou na krasobruslení, tu mladší vyzvedával ze školky, letěli jsme potom všichni společně na dovolenou. Najednou jsem dělal věci, na které mám čas. Bylo to moc fajn.

Prý jste druhé ráno zaspal a let do USA stejně nestihl. Není vám tedy trochu líto, že jste se v Česku nezúčastnil oslav s týmem?
Určitě je, ale já už byl domluvený s rodinou, že hned po finále odletím za nimi zpátky. Navíc oslavy jsem si prožil už před pěti lety, takže vím, jak je to krásné. Teď jsem viděl nějaké záběry na internetu. Jsem hrozně rád, že tu v Česku fanoušci pořád jsou a prožívají to.

Co na to manželka, když jste se domů vrátil bez medaile?
(Usměje se.) Ona už ví, že takový jsem, že si na tohle moc nepotrpím. Já jí to hlásil, ještě než jsem přiletěl, spíše děti byly zklamané. Ale všechno dobře dopadlo.

Prý jste dokonce i spoluhráčům rozdal části své výstroje...
Ano, úplně všechno kromě bruslí a věcí, které by asi nikdo nechtěl. Ostatní jsem rozdal. Karel Rachůnek si vzal rukavici, maséři taky něco, ani nevím, kde je má helma. Mělo by se dát něco i do dražby.

Vraťme se ještě jednou k šampionátu. Co dnes cítíte?
Já už o tom mluvil bezprostředně po něm a ten pocit se nezměnil. Byla tam od začátku úžasná parta, kterou ještě stmelily ty těžké chvíle. Mluví se o tom jako o zázraku, samozřejmě, že po počátečním vývoji to zlato asi nikdo nečekal. Ale tím je ten sport krásný. Člověk nikdy dopředu neví, jak to dopadne.

Jak vidíte v reprezentaci svou budoucnost?
Těžko říct, závisí to na spoustě okolností. Na zdraví, na výkonnosti, na trenérovi. Pokud o mě bude zájem a já budu zdravý, rád zase přijedu. Protože čas trávený s národním týmem je vždycky krásný. A když člověk stárne, neví, jestli to náhodou není už naposled.

Nemluví z vás tak trochu přibývající léta? Nevážíte si dnes reprezentace více, stejně jako třeba Jaromír Jágr?
Svým způsobem je tohle pravda. Nejdůležitější je chuť reprezentovat a je mi jedno, kdo v tom týmu působí. Spousta kluků, kteří teď nepřijeli, možná časem pochopí, jak krásný je ten pocit reprezentovat. Já si toho budu vážit vždycky.

Dost se řešila také vaše budoucnost na Floridě...
Shodou okolností jsem už mluvil s generálním manažerem, který teď projevil zájem, abych v klubu zůstal. Za rok mi končí smlouva, takže pokud v průběhu příští sezony ztratím šanci na play off, dá mi prý příležitost, abych odešel. Jenže pro mě je stále prvořadý cíl to dokázat s Floridou, která tam už dlouhých deset let nebyla.

Zvlášť pro ni je to ale dosti těžké.
Je, ovšem ne nesplnitelné - přece to není tak dávno, když jsme hráli proti Chicagu, co hrálo skoro bez diváků a bylo nejhorší. Teď Chicago vyhrálo Stanley Cup a lístek na hokej tam člověk sežene jen těžko.

Generálním manažerem na Floridě je Dale Tallon. Tedy muž, který před pár lety začal talentovaný tým Chicaga budovat. Máte pocit, že ho teď chce stavět hlavně kolem vás?
My nejsme tým, který si může nakupovat hráče a nekoukat přitom doprava doleva. Ale pokud dělají správní lidé správná rozhodnutí, nemusí trvat tak dlouho, aby se tým brzy někam posunul. A co se týče mě, jsem hlavně rád, že o mě má klub zájem. Protože když jsem dřív mluvil s bývalým manažerem, neměl jsem pocit, že by o mě někdo tak moc stál. Pro každého hráče je důležitý tenhle pocit.

Gratuloval vám někdo v Americe ke zlatu?
Jasně, kdybych byl v Miami, tak o tom nikdo neví, ale tam, kde žijeme, je dost lidí, kteří hokej sledují. Psalo se tam o mistrovství v novinách i proto, že náš kouč Floridy dělal asistenta trenéra v kanadském týmu. Pro mě je šampionát stejně důležitý jako olympiáda, i když ve Spojených státech to tak není. Tam teď nesledují ani fotbalový turnaj.

Vy ano?
Pár zápasů jsem viděl.

A komu fandíte?
Španělsku. Vím, prohráli teď první zápas se Švýcary, ale i průběh našeho mistrovství dokázal, že zajíci se počítají až po honu. Není čas panikařit.

Když tak sledujete turnaj v Jižní Africe, co říkáte na bzučení vuvuzel, na které si řada lidí stěžuje?
Já bych se nedivil, kdyby se to chytlo i u nás, v Americe mají rádi nové trendy. Ale bylo by to asi dost zvláštní. Hokejová hala je menší, uzavřená. Zrovna u nás sice není tak dobrá kulisa, ale nevím, jak by tam tyhle trubky zněly.

Dokázal byste se při nich na ledě soustředit?
Těžko na to dokážu teď odpovědět. I když mně hluk problém nedělá, prostě ho nevnímám. Já nesleduju ani televizní kostku na ledem, protože jsem časem zjistil, že to odvádí mou pozornost. Takže opravdu nevím.