Osmdesát tisíc fanoušků ho přivítalo nadšeným potleskem. Ve 37 letech se chtěl důstojně rozloučit s pěti kruhy. I na kameru trochu křečovitě vykouzlil úsměv.
O několik desítek minut později mu však z tváře zmizel. Z dálkařského sektoru odešel Roman Šebrle předčasně. "Nešlo to," řekl. S hlavou skloněnou, zklamaný, zlomený popisoval své pocity. Jako by tušil...
Vzápětí čelil drtivé kritice. Proč nepřenechal místo třeba mladému Helceletovi?
Proč? Protože Roman Šebrle je - pardon, už vlastně byl - sportovec. Mimořádný bojovník s velkým srdcem. Nemít ho, stěží by si u stolu prohlížel ty staré fotografie a vzpomínal.
Na famózní světový rekord, po kterém před lety v Götzisu vyčerpáním nebyl schopný vstát. Na olympijský triumf v Aténách 2004, kterým se zařadil mezi sportovní hvězdy. I na stříbrné Sydney čtyři roky předtím. "Kdybych tam šel na zlato, snad bych ho i měl." Typický Šebrle!
Fyzicky se za sedmnáct let ve vrcholové atletice snad ani tolik nezměnil. Z ambiciózního mladíka, který začínal ve stínu Tomáše Dvořáka, se pílí a dravostí vypracoval v šampiona.
Tak díky za ty hezké roky, Romane!
