"Odehrálo se to na pěti centimetrech. Prostě tam někdo vykouknul s foťákem a já to odnesl. Strašně mě to mrzí, je to k vzteku. Věřím, že by mě před cílem už neurvali. Připadal jsem si jak v peřince, mohl jsem tam v poklidu viset v háku. A nohy jsem měl dost dobré, abych mohl zaspurtovat," líčil za cílem Štybar.
Teď už je hodina po závodě. Co převládá nyní? Vztek kvůli té nešťastné kolizi nebo spokojenost z výborného šestého místa?
Určitě pořád spíš ten vztek. Taková příležitost se nenaskytne každý rok a mě hrozně mrzí, že se mi to nepovedlo dotáhnout do konce. Dneska jsem měl na to, abych skončil do tří, kdyby mi štěstí trochu víc přálo.
Ale na druhou stranu...
... já vím, je to mé první Paříž-Roubaix, takže s šestým místem mohu být spokojený. Jenže vážně převládá ten vztek, protože jsem mohl být na bedně, což by byl pro mě obrovský výsledek. Bohužel si na něj ještě budu muset počkat a zkusit to zase za rok.
Když jste zůstali v čele už jen tři, byla tam chvíle, kdy jste si řekl: Dnes mohu i vyhrát?
Na to jsem tolik nemyslel. Prostě jsem pořád jel za Cancellarou. Věděl jsem, že mu nesmím vypadnout z háku, že za ním musím zůstat viset, že mu nemohu dát ani metr. To pro mě byla alfa a omega úspěchu, a to se mi dařilo, dokud si tam nějaký fanoušek nechtěl udělat hezkou fotku. Tak doufám, že ji aspoň má.
Zahraniční komentátoři rozebírali, že ze tří mužů v čele závodu máte nejlepší spurt. Blesklo vám to hlavou?
Věděl jsem, že asi budu nejčerstvější, protože posledních 40 kilometrů jsem nemusel pořádně vykouknout z háku a jenom jsem tam skákal ze skupiny do skupiny. Ale tím spurtem jsem se zase tolik nezabýval.
Když se Cancellara pokusil nastoupit, vypadalo to, že se jej držíte bez větších obtíží. Bylo to tak?
Jo, nohy jsem měl dobré, křeče jsem neměl. Trochu jsem ucítil křeče předtím během závodu, ale asi tak 30 kilometrů před cílem mě přešly. Po Flandrech jsem měl mimořádnou formu, možná nejlepší v životě. A tento typ závodu mi sedl.
Když vás po zmíněné kolizi vedoucí duo odpáralo, věřil jste, že je ještě můžete dostihnout?
Jakmile tady chytnete takhle blízko před cílem díru 10 vteřin, je to v téhle rychlosti takřka nemožné.
Těsně před cílem vás potom dostihlo dalších pět pronásledovatelů. Ale v sázce stále bylo ve spurtu třetí místo.
Tam už to potom byla loterie, kdo a kde nastoupí. Taky jsem chtěl nastoupit, jenže předtím jsem jel skoro 15 kiláků sám, měl jsem jich v nohách přes 250, navíc ty kostky. Už jsem na to třetí místo neměl, i když jsem se samozřejmě snažil. V šesti lidech spurtovat o jediné místo je obtížné.
Z pohledu vaší stáje Omega Pharma jste v průběhu závodu neustále měli někoho ve vedoucí skupině. Až na samém konci ne.
Měli jsme ve Flandrech smůlu při pádu Toma Boonena, ovšem o to víc namotivovaní jsme nastupovali. Dnes ale tým odváděl perfektní práci od prvního kilometru, byli jsme v každém úniku. V jednu chvíli jsme jeli v čele závodu čtyři. A když se utvořila čtyřčlenná vedoucí skupina, byli jsme v ní se Stijnem Vandenberghem dva.
A pak začaly pro Omegu smolné okamžiky. Nejprve Vandenbergh zavadil o diváka a upadl, pak stejná kolize zbrzdila vás.
To byla velká škoda. Viděl jsem teď Stijna, jak je celý servaný. Mohli jsme vepředu zůstat ve dvou a trochu si s tím ještě pohrát. Co se dá dělat, tohle prostě k cyklistice patří. Jak jsem říkal: tady potřebujete mít dobré nohy, být naprosto soustředění, ale navrch potřebujete i štěstí. Nakonec máme na třetím místě Nikiho Terpstru a já jsem šestý, tak aspoň něco.
Před týdnem jste mi říkal, že se Flandry staly vašim nejoblíbenějším závodem, ale že po startu na Paříž-Roubaix třeba budete mluvit jinak. Co tedy povíte teď?
Každopádně to byl nezapomenutelný a neuvěřitelný závod s fantastickou atmosférou - i s tím, jak se pro mě vyvíjel. Akorát že ještě teď se málem celý klepu. Jen nevím, jestli to je z vyčerpání nebo z těch kostek.
