Formálně je totiž tato záležitost vyřešena - na všech čtyřech grandslamových turnajích jsou odměny stejné, US Open, French Open a Australian Open zavedly rovnost hned po profesionalizaci tenisu v roce 1968, konzervativním All England Clubem řízený Wimbledon až v roce 2007. Nutno zdůraznit, že tento boj trval na nejslavnějším turnaji světa po celá čtyři desetiletí a byl lemován takovými jmény jako Billie Jean Kingová či Venus Williamsová. Proč tedy znovu otevírat tento citlivý problém?
Anketa
Měli by tenisté a tenistky brát na turnajích stejné odměny?
Nejen na letošním Wimbledonu se objevily hlasy, že ženský tenis je méně divácky atraktivní, kvalita hráček zejména v prvních kolech je nesrovnatelně nižší než u mužů, navíc se hraje pouze na dva vítězné sety. Tito kritici finanční rovnosti upozorňovali například na finále ženské dvouhry mezi Marion Bartoliovou a Sabine Lisickou, kde druhá jmenovaná kvůli špatnému psychickému rozpoložení nebyla téměř schopná hrát, navíc celý druhý set proplakala. Naopak mužské finále mezi Andym Murraym a Novakem Djokovičem bylo bezesporu strhující bitvou a příslovečnou "reklamou na tenis".
Zástupcem těch, kdo nesouhlasí se stejnou výší prize money pro muže i ženy, se v roce 2012 stal francouzský tenista Gilles Simon. Během Wimbledonu se nechal slyšet, že mužský tenis je daleko zajímavější a hráči by měli být za svou snahu odměněni více. Neváhal uvést, že stejný názor má všech 128 hráčů na turnaji, jen se bojí ho říct. Aby se svým tvrzením nezůstal sám, našel paralelu v mediální sféře: novináři věnují mužskému tenisu podstatně více prostoru než ženskému. O tom, že se Simon stal okamžitě terčem kritiky mnoha hráček včetně tehdejší jedničky Šarapovové, není třeba mluvit.
Důležitější je rovnoprávnost
Je ale potřeba se na věc podívat trochu jinak. Kdybychom chtěli posuzovat výši prémií pouze podle atraktivity zápasu - délky a náročnosti výměn, množství "rybiček", propocených triček nebo čehokoliv jiného, museli bychom nutně hodnotit každé utkání individuálně. I ženy přece hrají nádherné třísetové zápasy, které dokáží strhnout davy, naopak muži ne vždy oslní, lámou rakety, rozhazují ruce tak zoufale, že tento svůj stav přenáší i na diváka. Také dostávají výprask třikrát 6:1. Nejnovější příklad nám dává ruský tenista Bogomolov: jak moc diváky asi "potěšilo", že na začátku třetí sady semifinálového utkání na challengeru po sérii sporných rozhodnutí rozhodčího předčasně a uraženě odešel ze zápasu? Navíc odchod doplnil vulgárními urážkami směrem k sudímu. Zaslouží si desítky tisíc dolarů, které za účast v nedohraném semifinále inkasoval?
Ačkoliv to může znít banálně, atraktivita zápasu je ryze subjektivní hodnota, na níž nemůže být postavena tabulka odměn kteréhokoliv turnaje. Rovnost odměn v tenise je součástí obecnějšího kulturního a historického fenoménu, totiž boje za rovnoprávnost žen. A ten nelze popřít tím, že ukážeme na plačící hráčku ve finále tenisového šampionátu.
