Dnes už to hokejistům ani nepřijde, ale bývaly doby, kdy se hráči proháněli po ledových kolbištích s holemi s rovnou čepelí.
A přestože s nimi i tehdy stříleli plno gólů, zahnuté hokejce přišli rychle na chuť.
Vynález Stana Mikity znamenal doslova hokejovou revoluci.
Od kyje k moderní hokejce
Spolu s bruslemi a pukem je hokejka jedním ze základních náčiní k provozování nejrychlejšího kolektivního sportu na světě, který se začal vyvíjet v Severní Americe ve druhé polovině 19 .století.
První nadšenci vzali zavděk obyčejnou větví či kyjem, který si upravovali sekyrkou. Už v 80. letech se však v Kanadě začalo s tovární výrobou klasických hokejek, které sestávaly z jednoho kusu dřeva. V roce 1909 je z turnaje v Chamonix přivezl jeden pražský tým i do Čech.
Hole se postupně začaly lepit z několika částí opracovaného dřeva, což zlepšovalo jejich vlastnosti, na opravdu velkou změnu se ale čekalo až do 60. let 20. století.
Přišel s ní Stan Mikita, kanadský centr slovenského původu.
Narodil se 20. května 1940 jako Stanislav Gvoth v Sokolčích, v Československu však prožil jen malou část života. V osmi letech jej rodiče po komunistickém převratu svěřili kanadskému strýci, jehož příjmení Mikita malý Stanislav, nyní už Stanley, přijal.
Coby přistěhovalec z daleké Evropy to neměl v městečku St. Catharines blízko jezera Ontario jednoduché. Neuměl cizí jazyk, vrstevníci se mu posmívali. Adoptivní rodiče jej nechali zapsat na elitní školu, současně se věnoval hokeji. A díky svému talentu a zarputilosti vyšel vstříc velké kariéře.
V roce 1958 se šikovný mladík dostal do týmu Chicago Blackhawks, kde vydržel celou svou kariéru. Už o tři roky později pomohl Jestřábům ke Stanley Cupu, čtyřikrát vyhrál kanadské bodování, dvakrát se stal nejužitečnějším hráčem, a přestože zkraje kariéry patřil k velkým rabiátům, na popud své dcery se proměnil ve velkého gentlemana.
Na skvělé zápasy a milníky se ho však ptá málokdo. Všechny zajímá především historka z roku 1962. Podrobnosti se po letech vyprávění mírně liší, ve všech verzích ale hlavní úlohu hrají dvířka od mantinelu a zlost.
„Při tréninku se mi nalomila čepel. Zasekla se ve škvíře u dvířek na střídačku a někdo do mě strčil. Křupla, ohnula se, ale konec úplně neupadl. Měl jsem s sebou jedinou hokejku a zbývalo ještě 15 minut tréninku. Nechtělo se mi jít po schodech do kabiny pro jinou. Naštvaně jsem s ní napálil puk do mantinelu a hned jsem cítil, že to letí jinak,“ líčí Mikita.
Heuréka! A tak spolu se spoluhráčem Bobbym Hullem začali jako první čepele ohýbat záměrně. Skvěle k tomu posloužily dveře od šatny nebo radiátor, pomohlo i nahřívání ve vodní lázni. „Vařil jsem je jako špagety,“ vzpomíná s úsměvem Mikita.
Legenda jménem ALPAČ
Nápad se brzy ujal v celé NHL a jen o několik měsíců později se zahnutá hůl používala také na druhé straně oceánu.
Přispěl k tomu i skvělý československý obránce Jozef Čapla, který se při výjezdech reprezentace pravidelně dostával do zámoří a s Mikitou se spřátelil. Při jedné z akcí v roce 1963 uviděl v kabině Chicaga Mikitův zlepšovák a o zahnuté čepele se hodně zajímal.
Po návratu domů pak ve velkém začal s jejich výrobou pod legendární značkou ALPAČ. „Je to moje příjmení pozpátku, s nápadem přišel pan Křížek z fabriky v Horažďovicích,“ vysvětlil Čapla. „Už během působení v Jihlavě mě problematika zajímala, měli jsme svratky, které se hodně lámaly. V Horažďovicích jsem pak udělal zlepšovací návrh, ještě mám ty papíry schované. Pryskyřice se opakovaně natírala, hůl jsme pak přes rozpálený radiátor ohýbali o 180 stupňů, následně ji máčeli ve vodě. Odzkoušeli jsme to a postupně se rozjela výroba.“
Chtěla je celá liga, zájem byl i v zahraničí.
Takto vypadaly brankářské hole, které v poválečných letech vyráběl pro legendárního brankáře Bóžu Modrého rychnovský kolář Oldřich Šklíba.
Oldřich Šklíba ve své dílně, kde vyráběl hole i pro československý národní tým.
Dnes to všechno zní jako vyprávění z hokejového pravěku. S dřevěnou hokejkou hraje už jen pár mohykánů, mezi poslední donedávna patřili například Martin Ručinský či David Výborný. Nyní se sází na kombinaci moderních materiálů, jako jsou laminát, karbon a kevlar.
Ještě zpátky k Mikitovi. Tento nepříliš urostlý útočník, mezi jehož rituály patřilo například pravidelné kouření o přestávkách, se výrazně zasloužil také o větší bezpečnost hráčů. Mezi prvními totiž začal nosit přilbu.
„Měl jsem několik zranění hlavy. Střela mi natrhla ucho, naštěstí mi ho zase přišili. Jindy mi Douglas z Toronta málem přerazil hokejku o temeno. Načež mi konečně došlo, že bych si mohl začít chránit nejdůležitější část svého těla. Nechal jsem si vyrobit helmu a ta mě následně ušetřila spousty bolehlavů,“ popsal vynálezce Mikita, který byl v roce 1983 uveden do Hokejové síně slávy.
