2. června 2014 6:00 Lidovky.cz > Sport > Fotbal

Srdcař, který v bráně zářil. Před
110 lety se narodil Plánička

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
František Plánička. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy František Plánička. | foto: Archiv LN
PRAHA Své umění předváděl František Plánička fotbalovému publiku téměř po celou dobu první republiky. Novináři z Evropy i jiných kontinentů ho řadili k nejlepším gólmanům světa. Cizina si tak kromě jeho jména, vyslovovaného „Planyka“, musela zapamatovat i název nového státu, jehož barvy hájil: Czechoslovakia. To bylo nesmírně důležité a nemělo by se na to zapomínat ani dnes.

Nově vzniklá republika, donedávna součást Rakouska Uherska, potřebovala totiž – řečeno dnešním slovníkem – masivní public relations. Usilovali o to mnozí politici, umělci, podnikatelé i sportovci. A kapitán národního týmu Plánička patřil v tomhle směru k těm nejzasloužilejším.

Narodil se v roce 1904 na pražském Žižkově, jeho tatínek byl truhlář. Zakrátko se chudá rodina stěhovala do Kamenické ulice na Letné. „Bylo mi šest, když jsme si v Korunovační ulici kopali hadrákem a zároveň dávali pozor, jestli nejde strážník, ten by nám ho vzal. Pak jsme dělali sběrače na tenisu. Míček občas přeletěl za plot do parku, načež my někdy zalhali, že není k nalezení, a schovali ho.Tenisti to prokoukli a odměnu, tři dvacetníky, nám nevyplatili, ale to nevadilo. Tenisák byl poklad,“ vzpomínal. 

Třebaže na plácku dával góly, stal se brankářem. „Mám pravý kožený míč, tudíž jsem kapitán. A ty, Frantíku, půjdeš do branky!“ rozhodl Zdeněk Kvapil.

Zní to jako v románu od Foglara. Parta kluků z Letné hrála postupně za několik malých klubů a tehdy se Pláničkovým vzorem stal mistr robinsonád, Klapka z Viktorie Žižkov. Jeho skoky po míči Frantík nacvičoval v létě skákáním do vltavského kanálu u Stromovky; voda tam byla jako kafíčko.

Vyučil se soustružníkem, pracoval a chytal za SK Bubeneč, ale pak se jeho život náhle změnil: když zazářil v přátelském zápase se Spartou, dostal nabídku, ať s jejím A mužstvem půl roku na zkoušku trénuje.

Všední dny po práci trénoval na Spartě a dařilo se mu, v sobotu pak hrál za Bubeneč. Jenomže měřil jen 172 centimetrů. A to už tehdy bylo málo. „Je to malý pivo. Nic pro Spartu!“ vyřkl nad ním ortel jakýsi bafuňář jménem Pejcha.

Otřesy mozku, zlomeniny

Neodradilo ho, naopak, a v březnu 1923 sám zaklepal na dveře slávistické kanceláře. O tom, jaký zanechal dojem po prvním tréninku, vyprávěl internacionál Emil Seifert: „Než se střílelo na branku, trenér Madden nám ho představil. Pak stačily tři rány, které vyškrábl zpod břevna, všichni jsme byli paf a viděli v něm gólmana velkého formátu. Kdekdo na něm mohl oči nechat. To se u nových hráčů stávalo málokdy.“ Slavia tehdy získala i brankáře Štaplíka z Plzně: byl starší, stal se proto jedničkou a dostal šanci i v reprezentaci.

Plánička jen trénoval a zase čekal. V klubu se dočkal za dva roky a v národním mužstvu o něco déle – v lednu 1926 proti Itálii. Vyzrál a v lize byl nejlepší. Chytal obětavě i efektně, jeho forma i sláva mohutněly. V dresu ČSR ho jen občas nahradili Štaplík nebo Hochmann ze Sparty, a to jen když se zranil.

Zranění však nebylo málo... V utkání s Rakouskem 0:0 se po srážce s protihráčem ocitl devět hodin v bezvědomí. „Čtyřikrát jsem měl otřes mozku, dále zhmoždění hrudníku, ramene, výrony kotníků, zlomenou ruku, zlomená žebra, dva vyražené zuby,“ vypočítával.

Sportoval a zároveň chodil do zaměstnání. Ještě jako brankář Bubenče si z platu dělníka našetřil dva tisíce korun na roční obchodní školu. Měl obavy, že když se na hřišti vážněji zraní, manuální prací by se neuživil. Místo úředníka Všeobecného penzijního ústavu znamenalo pro něj jistotu.

Zajímavě znělo jeho vyprávění o tréninku: „V pondělí jsme měli volno. V úterý a ve čtvrtek byl trénink s míčem. Tréninky kondice ve středu a v pátek jsem prováděl sám. V poledne jsem jel z práce tramvají pod Letnou, vyběhl nahoru k hřišti, za hodinu udělal předepsaný počet sprintů a koleček na dráze, osprchoval se, ve slávistické restauraci poobědval dva buřty s houskou, vypil limonádu, seběhl na tramvaj a ve čtyři jsem už byl zase v kanceláři a pracoval až do sedmi.“

S manželkou a dvěma dcerami jezdil autem na výlety pouze v pondělí odpoledne. „V sobotu, den před utkáním, bych ani na výlet nejel. Co kdyby se něco stalo? Nebyl bych klidný.“ Po dobu jeho kariéry rodina neměla dovolenou, neboť tu si bral na zájezdy Slavie.

Nejlepší hráč šampionátu

Rok před mistrovstvím světa v Itálii nehrál tým ČSR dobře, domácí tisk viděl proto naše vyhlídky černě. Opak byl však pravdou. Připomeňme si naše výsledky na šampionátu: s Rumunskem 2:1 (góly Puč a Nejedlý), se Švýcarskem 3:2 (Svoboda, Sobotka, Nejedlý), v semifinále s Německem 3:1 (Nejedlý hattrick) a teprve až ve finále prohra s Itálií 1:2.

Vedli jsme Pučovým gólem ze 70. minuty, surově hrající soupeř vyrovnal deset minut před koncem a výhru získal v prodloužení.

„Italové vynikli dravostí a houževnatostí, Češi svým postřehem a klidem. Vědecká hra Čechoslováků prohrála po rovnocenném boji. Plánička byl největším zjevem šampionátu a nejen nejlepším brankářem, ale téměř i hráčem,“ napsal italský list Il Tevere.

Jenomže na rovnocenný boj měl zahraniční tisk jiný názor. „Světový titul není v nejlepších rukou. Čechoslováci ve finále dokázali, že na prvním místě je sport, a Italové, že jsou jen Italy a nacionalisty,“ mínil Frankfurter Zeitung.

„Italové zvítězili na skóre, ale jinak ve všech složkách vyhráli Čechoslováci. Na neutrální půdě by nebylo o jejich vítězství sporu!“ uvedl Daily Telegraph. Novináři kritizovali brutální hru Italů a výkon švédského rozhodčího Eklinda, který měl „italské oči“.

FOTOGRAFIKA

František Plánička vyhrál osmkrát ligový titul, s reprezentací dosáhl na MS v roce 1934 na 2. místo.

Plný náhled po rozkliknutí

Doma vítaly hráče mnohatisícové davy na všech nádražích od hranic jako mistry světa. Uhráli stříbro, ale byli to naši „zlatí hoši“. Římské finále světového šampionátu, 10. června 1934, znamenalo pro třicetiletého Pláničku vrchol kariéry.

Byť on raději vzpomínal na utkání v prosinci 1937, v němž Anglie porazila ve Wembley naše mužstvo 5:4: „Centr Matthewse se v pravé londýnské mlze nešťastně odrazil od Košťálka do brány... Nedat si vlastence, konala se světová senzace. Byli bychom první, kdo v kolébce fotbalu neprohrál!“

Angličany přiváděl Plánička k zoufalství, a tak mu po utkání jejich manažer přinesl na památku míč; do konce života jej vystavoval v bytě jako svou nejcennější trofej. 

Nikdo nemohl tušit, že na příštím mistrovství světa v roce 1938 sehraje poslední utkání. Proti Brazílii si dvacet minut před koncem zlomil ruku, ale dohrál. Zápas skončil 1:1, za dva dny se opakoval, v brance nastoupil Burkert, prohráli jsme 1:2 a byli vyřazeni.

Kariéra jednoho z nejlepších brankářů v historii se uzavřela ve francouzském Bordeaux a dodejme, že o titul světové jedničky soupeřil se Španělem Zamorou.

Poté již brankářský dres nikdy neoblékl, nepočítáme-li zápasy staré gardy Slavie, za niž nastupoval do svých šestašedesáti let. Hned po mistrovství světa si napsal na kartičku, kterou stále nosil u sebe: celkem jsem sehrál 1643 utkání, dostal 1267 gólů, měl průměr 0,77 gólu na zápas, nastoupil jsem ve 44 derby se Spartou, vyhrál osmkrát ligu.

Titul měl patřit ČSR

Psal se rok 1995, od italského šampionátu uplynulo přes šedesát let, když Mezinárodní federace fotbalových historiků a statistiků (IFFHS) přišla se šokujícím odhalením: Titul mistrů světa 1934 by měl patřit Československu!

Zpráva, podložená archivními dokumenty, přinášela pádné důkazy o nekalém počínání Italského fotbalového svazu: šlo o uplácení Řeků v kvalifikaci a další prohřešky, zejména neoprávněné starty jednoho Brazilce a dvou Argentinců v dresu Itálie. Tím byly poškozeny týmy Španělska, Rakouska a Československa, konstatovali fotbaloví historici a statistici.

Co k tomu dodat? Ano, náš fotbal se opožděně dočkal jistého zadostiučinění, ale zároveň bylo jasné, že dávné výsledky nelze zpětně opravovat.

Odhalení nepochybně nejvíc potěšilo jediného hráče „římského“ mužstva ČSR, který se toho dožil - jednadevadesátiletého Františka Pláničku. Tehdy ještě občas sedával na tribuně v Edenu, zemřel o rok později.

Pavel Kovář
  • 0Diskuse




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Najdete na Lidovky.cz