LN Kdyby byla možnost ten pátek před dvěma týdny vrátit, udělal byste něco jinak?
Víc bych se soustředil, byl jsem totiž úplně mimo. Dva dny předtím jsme tam měli postavené tréninkové brány a neměl jsem žádný problém. A Vlado, se kterým se dobře znám, je naopak nemohl projet. Cítil jsem se dobře.
LN Nebylo to tím, že šlo o vaši premiéru na šampionátu? Nebo že většina soupeřů byla o generaci, ale i o dvě mladší?
Ne, to ne. Na podzim jsem byl s Poláky, kteří jezdí Evropský a Světový pohár, na rakouském ledovci Stubai a najezdil tam dva tisíce branek, věřil jsem si. A kvůli mladým soupeřům to nebylo vůbec – pohybuju se mezi nimi pořád. Ale udělal jsem chybu, dostatečně jsem se nesoustředil. Zařízla se mi hrana a to hned ujedete o dva metry dál. No a vjel jsem Vladovi do dráhy. Mrzelo mě to.
LN Co jste si pak řekli?
Jsme kamarádi, nejstarší dědkové, co tam závodili a co jsou registrováni na mezinárodní lyžařské federaci FIS. Dohromady je nám sto dvanáct! Dole jsem si nadával – pokazil jsem přece tak úžasnou věc sobě, ale hlavně Vladovi. Ale on je bezvadný, takže jsme se tomu zasmáli a řekli: zaplaťpánbůh, že se nám nic nestalo.
LN Takže se na to dalo brzy zapomenout?
Ne, to ne, mrzelo mě to pořád. Víte, když jsme na podzim trénovali s Poláky na Stubai, tak se mě Viktor Brůžek, náš přední závodník, ptal, co jsem dělal v létě. Říkám mu, že jsem od jara najezdil 3100 kilometrů na kole, osm set na inlinech v Praze na Ladronce, naběhal jsem sto kilometrů a dvakrát týdně byl ve fitku. Vyvalil na mě oči a povídal – tak to já neudělal ani třetinu! On si nikdo z těch, co radši sedí doma na kanapi, neuvědomí, jak je člověk nešťastný z toho, že to zkazil sobě i někomu jinému. A jaké úsilí věnoval tomu, aby mohl na svahu blbnout s mladými. Nedávno jsem jel na mistrovství Rakouska s takovým sedmnáctiletým kloučkem a on se mě zeptal, kolik mi je. Řekl jsem, že sedmapadesát. Povídal, že jeho tátovi je pětačtyřicet, a kdyby se prý z toho svahu pustil, tak už je po smrti.
Grafika: Leoš Prokopec
LN To vás vlastně potěšilo, že?
Jo, to od něj bylo hezký. Ti mladí, co vás neznají, se diví, ale ti, kteří už s vámi párkrát závodili, vás berou. Vědí, že se rád pohybujete, a fandí vám, abyste to zvládl. Ostatně, já jsem taky rád, že dojíždím živý a zdravý.
LN Kdy jste se vlastně dal na snowboarding?
V jedenačtyřiceti. Byli jsme s dětmi v Bedřichově, kde dělali prkna v takové manufaktuře. Tak jsem se na tom svezl, párkrát si natloukl, ale právě takové jsem si pořídil. Od té doby na tom jezdím, jsem samouk. A posledních deset let už jezdím jenom na prkně, na lyže vlezu jednou za rok.
LN Tehdy jste se rozhodl, že přestanete jezdit „jen tak“?
Jo. Doma jsem začal jezdit amatérské závody, postupně jsem se dostal k závodům FIS, sem tam i k podnikům Evropského poháru, což už je druhá liga. Někdy se to povede, jindy míň, všechno je samozřejmě ve vlastní režii. Občas získáte nějaké body, ale nesmíte mít skleslou hlavu, když to nevyjde. A taky se postupně seznámíte s polskými, slovenskými, ukrajinskými nebo slovinskými závodníky, takže s nimi můžete trénovat. Přijali mě – i kdyby to bylo jenom proto, že je nemůžu nijak ohrozit, tak je to prima.
LN Účast na mistrovství světa vám může leckdo závidět. Jak jste se k tomu vlastně dostal?
To byla shoda okolností a náhod. Díky účastem na mezinárodních závodech jsem posbíral dost bodů na to, abych se mohl na šampionátu postavit na start, ale jen jednoho závodu. Původně nominovaný Albert Jelínek oznámil, že kvůli pracovním povinnostem v Anglii na mistrovství nemůže, takže ho ve slalomu zastoupil Martin Glajch a v obřím slalomu já. Limit jsem měl, takže jsem byl rád, splnil se mi sen.
LN Co vám říkali kamarádi?
Když se to dozvíte v pátek a v pondělí ráno jedete, tak to ani nestačíte zahlásit. Maximálně tchyni, aby pohlídala kocoura se psem. Řekli jsme to dceři a synovi a s manželkou jsme vyrazili do Lachtalu, kde se závodilo. Po návratu to ale bylo fajn – všichni říkali, že neznají nikoho, kdo závodil na mistrovství světa, a abych se vykašlal na to, co se stalo. Jo, a kluci z Horské služby ve Špindlerově Mlýně mi před závodem napsali, že mi celej Špindl drží palce. Musím si s nimi dát šampáňo. Oni vědí, jak jezdím, a ne tak blbě, jak to vypadalo v televizi.
LN Promiňte otázku – neměl jste před cestou do Rakouska obavy z případné ostudy?
No, ono to tak nakonec dopadlo, ale – co je to ostuda? Když budete dělat trojskok a chystat se půl roku na Zlatou tretru, kde potom třikrát přešlápnete a půlroční práce je pryč, je to ostuda? Jasně, ten z toho kanape řekne – co tam ten blbec dělal? Už jsem vám říkal, co pro to dělám já. Třeba na kolo pořád sháním parťáka, protože dědkové jako já už jezdit nechtějí. Pak jedete něco, na čem vám záleží, ale poděláte to, no.
LN Jak se k vám v Lachtalu chovali ostatní závodníci?
Ti evropští mě většinou znají, takže jsme se zdravili, nikdo si ze mě neutahoval. Jen trenér Ukrajinců říkal, že příští rok budu v jeho komandě, ale to byl hezky míněný žert. Samozřejmě tam byli Číňani nebo Korejci, kteří takového chlapa s knírem viděli závodit poprvé, tak těm samozřejmě lezly oči z důlků. Ale třeba jedna dáma z vedení kanadské výpravy hned přiskočila – chtěla mít fotku s nejstarším závodníkem.
LN Už jste si někdy na prkně pořádně namlel a říkal si – proč já na to vlastně lezu?
V prosinci 2012 jsem si v Rakousku zlomil nohu a tři měsíce pak skákal o berlích. A v únoru 2011 jsem si utrhl vazy v kotníku. Ale to k tomu patří a vracel jsem se, protože sport, to je láska.
LN Závodil jste na mistrovství světa. Máte ještě nějaký sen?
Chci se věnovat snowboardingu co nejdéle. Někdo skuhrá, že po padesátce už je starý, ale já říkám, že jsem vkročil do druhé poloviny života. Takže chci závodit ještě minimálně dvacet let. Když na mě osmnáctiletí Němci nebo Rakušani na závodech křičí Ahoj, Leoši, protože jsou rádi, že mě zase vidí, tak je to prima a na to se vždycky těším. Nějaké body? Na co? Ale tihle soupeři vás omlazují.
