Plzeň vs. Lyon, odveta osmifinále Evropské ligy se hraje ve čtvrtek od 19 hodin. Český tým před týdnem v prvním utkání ve Francii podlehl 1:4. K postupu do čtvrtfinále potřebuje vyhrát 3:0, případně o čtyři branky.
Tak jako to tenkrát dokázala pražská Dukla.
Na podzim roku 1978 se představila v Poháru UEFA, tedy předchůdci Evropské ligy. V prvním kole mužstvo legendárního kouče Jaroslava Vejvody vyřadilo italský tým Lanerosi Vicenza, ve druhém si poradilo s anglickým Evertonem a ve třetím čekal Duklu německý VfB Stuttgart.
"Koncem listopadu jsme začínali ve Stuttgartu a domů jsme se vraceli jak spráskaní psi," připomíná Vízek na porážku 1:4. "Zápas se nám nepovedl, pro každého jsme byli odepsaní a ani my sami jsme si moc nadějí pro odvetu taky nedávali."
Ladislav Vízek v dresu Dukly při zápase internacionálů.
Vízkův tehdejší spoluhráč a rovněž bývalý reprezentant Stanislav Pelc dodává: "Říkali jsme si, že je to škoda, když už jsme se dostali tak daleko, ale na druhou stranu jsme se utěšovali, že není hanba vypadnout s tak silným soupeřem."
Stuttgart tenkrát patřil ke špičce bundesligy a měl v kádru řadu německých reprezentantů. Za zvláštní pozornost stojí, že z lavičky tým vedl kouč Jürgen Sundermann, který poté v polovině devadesátých let trénoval Spartu.
Jenže při odvetě 6. prosince 1978 na Julisce zapracovalo ve prospěch Dukly počasí.
"V tom týdnu bylo pořád víc než deset pod nulou a hřiště bylo zmrzlé na kost," vybavuje si Pelc. Doplňuje ho Vízek: "Trenér Vejvoda nám zdůrazňoval, že právě ten terén bude hrát pro nás. Vyhřívání u nás tenkrát neexistovalo a Vejvoda byl přesvědčený, že to kluziště jim bude vadit. A opravdu, hráči Stuttgartu si během odvety na Julisce museli připadat jak němečtí vojáci u Stalingradu, kde za války taky mrzli a taky to projeli."
Fotbalisté Dukly prožili fotbalový sen
"Když o tom mluvím, ještě dneska mi z toho naskakuje husí kůže. Před třicetitisícovou návštěvou jsme je válcovali od první minuty, byli jsme na hřišti v nevídaném transu. Ale k jednobrankovému vedení v poločase nám pomohl vlastní gól Dietera Hoenesse, bratra slavnějšího Uliho z Bayernu, který teď půjde sedět za daňové úniky," přibližuje Vízek.
"Naštěstí já dal minutu po přestávce hlavou na 2:0 a když Standa Pelc chvíli nato zvýšil z penalty na 3:0, byli jsme v té chvíli na postup. Tři minuty před koncem přidal nádhernou branku na 4:0 Míra Gajdůšek, prostě pohádka. A po tomhle fantastickém vítězství se na hřišti strhly oslavy, které jsem nikdy předtím ani potom nezažil."
Fanoušci Dukly vtrhli po závěrečném hvizdu na hřiště a domácí hráči se dlouho vůbec nemohli dostat do kabin.
Podaří se podobný zázrak jako kdysi Dukle v domácí odvetě i Plzni?
"Strhali z nás skoro všechno, vzpomínám si, že brankář Karel Stromšík to dokonce odnesl zle pošramocenými prsty, jak mu z rukou rvali rukavice. Zkrátka obrovské nadšení, jaké jsem taky nikdy nezažil," bere si slovo Pelc.
Vízek si pamatuje, že se po nekonečných minutách dostal do kabiny téměř nahý. "Zbyly mi jen slipy a ponožky. Dres, trenýrky, kopačky a stulpny, to všechno ukořistili fandové."
Dukla tuhle památnou odvetu odehrála bez střídání v sestavě Stromšík - Barmoš, Samek, Macela, Fiala - Rott, Pelc, Štambachr - Vízek, Nehoda, Gajdůšek.
"On totiž trenér Vejvoda nerad střídal. A tenkrát při té odvetě kdyby přišel někdo z lavičky, určitě by nebyl v tom šíleném ajfru, scházela by mu ta euforie, v jaké jsme byli my. Ale velkou výjimku Vejvoda udělal už ve Stuttgartu, kde jsme v poločase prohrávali dva nula. O přestávce Zdeňkovi Nehodovi vyčítal, že nebojuje, ten si to nenechal líbit a řekl mu něco ve smyslu, ať si to teda hraje sám. A místo něj šel do druhé půle Bilský," líčí Vízek.
Vízkovi a spol. pomohly vedle mrazu i kolíky
"Na začátku týdne nám bylo jasné, že ve středu večer musíme být pořádně obutí. Už ani nevím, kdo s tím přišel, ale domluvili jsme se, že musíme mít pořádné špunty. Tak jsme si dali udělat speciální hliníkové. Nám to pak na hřišti občas ujelo taky, ale zdaleka jsme neklouzali jako Němci. Samozřejmě jsme se báli kontroly rozhodčího, tak se někteří z nás přezouvali do zápasových kopaček narychlo až po nástupu k losu," poznamenává Vízek.
Pelc si pamatuje, že belgický sudí Langenhove kolíky nekontroloval. "A konkrétně mně ty hliníkový kolíky vytočil na soustruhu švára. Hliníkové špunty sice povolené byly, ale dole musely mít průměr centimetr. A já to měl tak tři až čtyři milimetry. U ostatních to nejspíš bylo podobné a já pak z legrace říkal, že jsme to vlastně odehráli v tretrách."
"Pravda je, že ty speciální špunty nám pomohly. Sudí se na to vykašlal a hráči Stuttgartu po ničem nepátrali. Ale na prvním místě byl jednoznačně ten náš nadšený výkon a obrovské odhodlání. Kdybychom to opravdu neuměli, byly by nám ty kolíky na nic," zdůrazňuje Vízek.
A jestli se něco podobného může povést Plzni v odvetě s Lyonem?
"Já bych to klukům z Plzně moc přál. Jenže to, co se povedlo tenkrát nám, se povede jednou za sto let. A v našem fotbale si to už vybrala Dukla v tom osmasedmdesátém," uzavírá Vízek s úsměvem.
