„Když se ohlédnu zpátky za svou kariérou, můžu říct: Jsem šťastný člověk, že jsem ten hokej hrál a že se mi povedlo vyhrát úplně všechno,“ vyprávěl dojatý obránce ve výslužbě se zlatou extraligovou medailí na krku.
Do play off kvůli zdraví nezasáhl, ale v sezoně si zahrál, proto i jemu patří litvínovský titul, který oslavil na ledě třinecké Werk Areny s nohama na bruslích po boku ostatních litvínovských hokejistů.
Kam ve sbírce řadíte poslední chybějící zlato, na které jste se tolik načekal?
Asi hned za Nagano. Člověk, když je malinkej a začne dělat sport, tak má nějaké cíle. A moje první cíle byly získat titul s Litvínovem. Jak ten život šel, měl jsem to štěstí, že jsem vyhrál všechny trofeje mimo titulu v extralize. Byl to můj sen, který se teď naplnil.
Kdy jste v titul začal věřit?
Už po prvním gólu. Věřil jsem, že jsme se poučili z pátého zápasu, kdy jsme 35 vteřin před koncem taky vedli 1:0 a nakonec prohráli. Po druhém gólu už jsem pak utíkal do kabiny pro brusle. To už bylo jednoznačné.
Letadlo místo autobusu i videorozhodčí v akci. Čím hokejové finále zaujalo? |
Cítíte triumf i jako satisfakci za neuznaný gól v prodloužení pátého finále, po kterém jste byli hodně rozzlobení?
Chtěli jsme si to uhrát na ledě, aby kolem toho nebyly tahanice. Protože my bychom to asi nevzdali a pořád bychom to chtěli řešit. Teď už je to spíš ve fázi povídání, abychom nastavili precedens, jak by se podobným věcem mělo do budoucna předejít. Bylo to hodně závažné a mohlo to zmařit investici, kterou do nás majitelé vložili.
Nebál jste se, že neustálé omílání kauzy gól-negól je pro hráče ošemetné. Že se pak zafixují v pocitech křivdy a nesoustředí se na hokej?
My jsme se snažili to moc nekomentovat, abychom mužstvo nenabourávali. Ale média to omílala. Samozřejmě, křivda byla v každém z nás. Nicméně jsme klukům říkali, že na to musíme zapomenout a titul si vyhrát znova. Jsem strašně rád, že se to povedlo touhle cestou, je to fantastický.
I Třinec může cítit, že dal gól, který mu neuznali. V posledním, sedmém finále dopravil do sítě puk Erik Hrňa...
Ale to se nedá srovnávat. Od něj to bylo jednoznačné kopnutí nebo posunutí puku nohou.
Jste hrdý na tým, který se oklepal z toho, že mu titul utekl a nechal Třinec vyrovnat sérii ze stavu 1:3, ale nakonec přesto vyhrál?
Řeknu vám to takhle: když jsme před dvěma lety prohráli ve čtvrtfinále s Plzní, už tenkrát jsem v to mužstvo věřil. Věřil jsem, že je natolik dobré, že může titul vyhrát. Taky jsem tenkrát po sezóně oznámil představenstvu, že se vracím a pokusím se připravit na to, abych znovu začal hrát. Byl jsem přesvědčený, že na titul tým má.
Nezvažoval jste během finálové série, v níž se zranil klíčový bek Karel Kubát i další obránci, že byste přece jen navlékl brusle a zkusil zdecimované defenzivě pomoct?
Samozřejmě jsem to zvažoval, ale už předem jsem říkal, že šance je jedna k miliónu. Proběhlo mi to hlavou, ale dneska už můžu říct, že mám záda natolik špatný, že se neudržím na pravé noze. Kdybych zatočil, upadl bych. A kdybych dostal nějako nepříjemnou ránu, mohl jsem třeba skončit na invalidním vozíku. Takže by to asi nebylo chytrý. A kluci, i ti, kteří naskočili ve čtvrtek, hráli natolik dobře, že dokázali tu díru vyplnit. Moc jim za to děkuju.
Hlinka na nás zeshora kouká a všechno to vidí, říká veterán Ručinský |
Bylo to pro vás psychicky těžké protrpět poslední drama na střídačce?
Určitě. Já jsem se furt považoval za hráče, strašně moc jsem si chtěl zahrát a Růčovi (Martinu Ručinskému) jsem pomyslně záviděl, že si může ještě zahrát a být přímo na ledě. Ale taková je realita, zdraví opravdu neporučíte. Já se trénovat nikdy nebál. Ale když vás to zdraví nepustí, tak s tím nic nenaděláte.
Znamená to pro vás definitivní konec kariéry?
Konec, hotovo. Já mám splněno! Teď už se žádný návrat konat nebude.
Kde začalo litvínovské putování za letošním titulem?
V loňské sezóně jsme měli velice špatnou první čtvrtinu, ale pak přišli dva fantastičtí trenéři (Radim Rulík a Miloslav Hořava), kteří nás dokázali vyndat z pomyslné černé díry a postupně v jednotlivých hráčích budovali sebevědomí. Povedlo se jim to a v této sezóně jsme to dokazovali.
V čem je jejich kouzlo?
Mají obrovské srdce, hokej milujou. Jsou pracovití. Setkal jsem se strašně moc trenéry, ale takováto dvojice, která se vzájemně doplňuje a na každém tréninku sleduje každičký detail, to jsem ještě neviděl. Třeba mladé kluky z obrany, které všichni odepisovali s tím, že nemůžou hrát ani v první národní lize, dokázali přesvědčit, že na to mají. Takový Tomáš Pavelka si svými výkony v play off hodně řekl o národní mužstvo. Neříkám teď na mistrovství v Praze, ale vůbec bych se nedivil, kdyby v brzké budoucnosti pozvánku dostal. Byl totiž fantastický. A takhle bych mohl jmenovat další beky. Máme na čem stavět, jádro je dobré a kluci se budou jenom zlepšovat. Já se na další práci s našimi trenéry těším.
  |
Vzpomněl jste si hned po poslední siréně na zesnulou legendu Ivana Hlinku?
Určitě. Byl tady (vedoucí mužstva) pan Rykl, který s Ivanem hrával. Když to skončilo, oba jsme se slzama v očích říkali: Myslíš si, že to nahoře vidí? Že nám i pomohl? Protože si myslím, že Třinec byl v sedmém zápase lepší a my jsme měli trochu víc štěstí. Věřím, že někde z toho hokejového nebe na nás koukal, podržel nad námi takového toho strážníčka a že nám to nakonec daroval.
