LN Jak překonání počtu zápasů Josefa Řezníčka prožíváte?
Nečekal jsem, že z toho bude takové haló. Připadám si jako desetibojař Roman Šebrle, když měl přes 9000 bodů. (směje se) 1036 odehraných zápasů je hezké číslo, já ho ale momentálně neřeším. Až budu jednou sedět v houpacím křesle a vzpomínat na prožitou kariéru, tak mi to asi dojde. Teď je pro mě spíš důležité, abychom v úvodu extraligy urvali nějaké body.
LN Představte si, že už v tom křesle sedíte. Co bude vaší nejoblíbenější vzpomínkou?
Asi to, že jsem měl takové štěstí a mohl tak dlouho dělat, co mám rád. A z takových těch radostí to bude první titul z roku 2000, kdy jsme se Spartou porazili do té doby skoro neporazitelný Vsetín.
LN Co se od vašeho prvního zápasu v extralize v hokeji změnilo?
Moc. Sport je mnohem profesionálnější, každý si víc hledí sám sebe. Když to zjednoduším - víc se tenkrát chodilo na pivo a tmelila se parta. (usmívá se) Hokej byl spíše zábavou, dnes rodiče dávají děti na sport víc kvůli představě, že jednoho dne vydělají velké prachy. A to podle mě není dobře. Co se týče samotné hry, změnilo se skoro všechno. Já byl třeba jedním z posledních zastánců dřevěných hokejek; dneska už nechápu, jak jsem s nimi mohl hrát.
LN Mnozí ze starších hráčů si stěžují, že dnešní mladí k nim nemají vůbec respekt. Jste jedním z nich?
Ale ona je to pravda. (směje se) Když jsem byl mladý já, tak jsem držel hubu a krok a byl k hokejistům, od kterých se můžu učit, pokorný. Když jsem hrál první zápas za dospělé, tak jsme snad i některým spoluhráčům ještě vykal. Dnes mladí přijdou do kabiny a pozdraví vás "nazdar vole". V posledních letech se ale situace zase trochu mění, nejsou už všichni na facku.
LN Čemu se chcete věnovat po konci kariéry?
Chtěl bych koučovat, udělal jsem si i jednu trenérskou třídu. Už před patnácti lety jsem vedl malé děti a moc mě to bavilo. Před dvěma roky jsem se k tomu vrátil a docela mě tahle práce naplňuje.
Celý rozhovor s Františkem Ptáčkem můžete dočíst v sobotním vydání Lidových novin.
