Peklo jménem Dakar: smrt si v extrémních podmínkách vybírá motorkáře

V 15.16 místního času detekovali organizátoři ztrátu signálu motocyklu Poláka Michala Hernika. O sedm minut později už se rozjelo pátrání. Blesková záchranná akce ale měla v úterý smutný konec. Vrtulník s lékařem našel 300 metrů od trati třetí etapy už jen bezvládné tělo.

Slavná etapová soutěž má letos na programu 36. ročník, Hernik byl její 66. obětí. Závodníků zahynulo celkem 24, zbytek obětí tvoří doprovod a diváci.

„Mým snem bylo vždy cestovat a jezdit na motorce. Chtěl jsem vždy cítit vítr ve vlasech. Teď je mým snem dát si ke 40. narozeninám dárek v podobě projetí cíle v Buenos Aires 17. ledna,“ citoval web Sport.pl slova polského závodníka před startem Dakaru.

Jeho smrt (příčina stále není známa) potvrdila fakt, že právě na motocyklu či čtyřkolce je tento závod nejtěžší. Zatímco v autech a kamionech je k dispozici navigátor a obvykle i doprovod, motorkáři jsou sami sobě řidičem, navigátorem i mechanikem.

A všechny tyto činnosti vykonávají v extrémních podmínkách – kromě klasického vedra zavádí jihoamerický Dakar závodníky i do hor vysokých 4000 metrů.

„Musíte se dívat do navigace a v tu chvíli se řízení nevěnujete. A dál jedete samozřejmě naplno. Působí na vás hrozná únava, horko, vstáváte ve čtyři ráno, takže klidně během rychlostní zkoušky usnete,“ líčí pro LN Josef Macháček, pětinásobný vítěz Dakaru na čtyřkolce.

Kdysi byla v Africe rallye především dobrodružstvím. Teď k tomu však přibylo závodění, kdy se rozdíly leckdy počítají v desítkách sekund a ne v hodinách jako třeba před čtvrtstoletím. „Kdysi bylo úspěchem, že jste vůbec dojeli do cíle. Dakar se však díky technice zrychlil. Pakliže chcete uspět, musíte riskovat. Otázkou je odhad míry rizika,“ říká Macháček.

A aby nedošlo k mýlce: čtyřkolka není o moc bezpečnější než motorka. Své o tom ví Macháčkův velký soupeř Marcos Patronelli, vítěz z let 2010 a 2013.

Loni při průjezdu průsmyky téměř čtyři tisíce metrů nad mořem ztratil na kraji propasti nad svojí yamahou kontrolu a život si zachránil na poslední chvíli, když seskočil ze stroje, který se následně zřítil ze šest set metrů vysokého převisu.

Čechům se zatím „zubatá“ vyhýbá. Několik si však odneslo doživotní následky – pochroumanou páteř. Kromě Karla Lopraise, šestinásobného vítěze v kategorii kamionů, to postihlo třeba Jaroslava Lamače. Ten po skoku s tatrou ve 150 km/h v roce 2011 chodí jen po patách a neudělá žádný delší krok. „K chůzi používám jednu hůlku, na delší vzdálenost si musím vzít dvě,“ vysvětlil LN.

A to ještě Lamač v roce 1998 přežil v Africe přepadení bandity s kalašnikovy. Tehdy zřejmě celou posádku zachránil tím, že zaútočil na šéfa banditů a dvě hodiny ho před sebou držel jako živý štít...