Povězte – co vám doma vaši kariéru nejvíce připomíná?
Budete se divit, ale kdybyste mě navštívili, vůbec nepoznáte, že jste u nějakého hokejisty. Já nejsem typ člověka, který doma něco vyvěšuje. Třeba můj táta byl pečlivka na fotky. Ale všechno je jinak schované někde v kufrech.
Vzpomínky však máte, ne?
A krásné... Ty jediné zůstaly. Jinak vše nesmírně rychle uteklo.
Na co jste tedy nejvíce pyšný?
Asi na to, že jsem se vypracoval tam, kam až to šlo. A jestli po mně chcete nějakou trofej nebo medaili, pak si asi nejvíc vážím olympijského stříbra z Grenoblu. Tam jsme byli jen krůček od zlata.
A co váš primát? První Čechoslovák v NHL, tak vás lidé znají.
To víte, že mě to hřeje. Nejenže u nás byla v té době železná mříž adostat se ven bylo těžké. Ale taky proto, že v NHL tehdy hrálo pouze osm klubů, na rozdíl od třiceti v současnosti.
JAROSLAV JIŘÍK- odchovanec Kladna a Brna - první Čechoslovák, který se dostal do slavné zámořské NHL - účastník trojích olympijských her a deseti mistrovství světa (ve 134 startech nastřílel 83 branek) - šestinásobný mistr domácí nejvyšší soutěže (ve 450 startech nastřílel rovných 300 branek) - trenér Brna, slovenské Nitry, Plzně či reprezentace Švýcarska. |
I po známé aféře s přelepením hvězdy na reprezentačním dresu, které se zúčastnilo pět hráčů? Právě vy jste prý byl iniciátorem.
Udělat to o dva roky později, byl bych v pěkném průšvihu. Ale měl jsem štěstí. Na hokejovém svazu jsme sice byli pozváni na pohovor, jenže v té době za komunismu ještě držel národ při sobě. Podalo se to tak, že jsme měli na dresech závadu. A nakonec to nějak vyšumělo.
Jak vzpomínáte na NHL?
Odehrál jsem tam jen tři zápasy, zbytek sezony byl spíše na farmě v Kansasu. Na tvrdý styl jsem byl zvyklý, ale jedna věc mě tam zaskočila: snad v každém utkání se rozjela rvačka. Strašně se to řezalo...
A co tamní život?
Život tam byl hezký, ale nepřekvapil mě, protože jsem od svých osmnácti let s reprezentací cestoval. Přesně jsem věděl, co očekávat. A spíš mě to táhlo zase zpátky domů, do Československa.
Proč vlastně?
Protože jsem zkrátka takové povahy, hned se mi stýská po domovu. Oženil jsem se tam s manželkou a začal brzy přemlouvat trenéra – tehdy nás vedl slavný Scotty Bowman – aby mě pustil. Jednou už to nevydržel, povolil ařekl: Jestli opravdu chceš, tak běž. A já šel...
A Blues se pak podruhé za sebou dostali až do finále Stanley Cupu, který jim nakonec unikl...
Možná bych to už neudělal, ale já ještě pořádně netušil, jak velká je to sláva, hrát o Stanley Cup.
Ale vrátit se někam, kde vládl tvrdý režim? Neklepali vám potom lidé doma na čelo?
A víte, že ani ne? Žádné věty typu ty jsi ale blbej, nic takového. Doba byla zlá, ale když sportovci chtěli na dovolenou, cestičky jsme znali. Já chtěl žít doma. A bylo mi jedno, kdo tu vládne.
Jak žijete dnes?
Dnes? Snažím se chodit pravidelně na zápasy Brna, ale už teď vím, že je baráž nemine. Jinak na ledě jsem nestál už asi pět let. Jsem rád, že mi vůbec kolena drží. (směje se)
Zato prý máte zálibu v létání.
Víte, já chtěl být pilotem už odmala, ale kvůli hokeji jsem nemohl. Dnes mám nalétáno přes pět set hodin. Řídím ultralight, navíc švára teď koupil vrtulník pro čtyři lidi. Je trochu citlivější, ale baví mě.
Co na to vaše manželka?
Ta je bývalá letuška. Se mnou se ale bojí, prý létám moc nízko.
