Případ Kreuziger. Od podivného obvinění až po úspěšný boj za očištění

Za sebou měl vítězství v závodech Kolem Švýcarska, Kolem Romandie, Kolem Sardinie a dokázal ovládnout i etapu na slavném Giru d’Italia. A skvěle se mu dařilo i v sezoně 2013 na nejprestižnější cyklistické soutěži na světě – slavné Tour de France. 

Tehdy sedmadvacetiletý Roman Kreuziger po 17. etapě v průběžném pořadí figuroval na 3. místě a stal se prvním Čechem, který se dostal tak vysoko. Nakonec z toho bylo skvělé páté místo.

„Z mé strany to byla výborná Tour. V top pět jsem na Tour nikdy nebyl,“ vyprávěl po závodě. Všechno nasvědčovalo tomu, že příští rok by mohl na soutěži konečně zazářit.

Jenže na další ročník musel zapomenout – 28. června 2014, týden před startem závodu, pronikla na veřejnost zpráva, že se v jeho takzvaném biologickém pasu objevily nesrovnalosti.

Šéf Kreuzigerova týmu: systematický doping ve své stáji odmítám

Pas obsahuje pravidelně aktualizovaný záznam o krevních testech sportovce a pro sportovní úředníky slouží jako majáček signalizující možný doping. Nejasnosti se týkaly období mezi březnem a srpnem 2011 a od dubna do konce května 2012.

Kreuziger tehdy jezdil za stáj Astana a okolo tohoto kazašského týmu se podezřele často vynořovaly nejrůznější dopingové případy. Navíc v té době světem otřásal největší skandál v historii cyklistického sportu. 

Lance Armstrong, jeden z nejslavnějších jezdců všech dob, sedminásobný vítěz Tour de France, vzor dávaný mládeži od Ameriky po Japonsko, který se k závodění dokázal vrátit i po překonání rakoviny, spadl z piedestalu. 

Americká antidopingová agentura USADA ho obvinila z užívání nedovolených a zakázaných podpůrných prostředků. Armstrong se pod tíhou sesbíraných důkazů k dopingu přiznal, a přišel o všechny tituly z Tour. V roce 2013 se k tomu v talk show Oprah Winfreyové doznal i veřejně.

„Sedmkrát po sobě nejde Tour bez použití zakázaných látek vyhrát,“ řekl Američan. Winfreyová se ho pak zeptala, zda užívání dopingu považoval v té době za špatné. „Zní to hrozně, ale ne. Přišlo mi to tak normální jako foukání vzduchu do galusek a plnění bidonů vodou. Já doping nevymyslel, ale nebojoval jsem proti němu.“ 

Pasy pro cyklisty

Armstrong byl jen vrcholkem ledovce. Problémy s dopingem se cyklistikou táhly už několik let. V posledních dvaceti letech vyhrálo Tour de France třináct různých jezdců – šest z nich bylo později přistiženo s dopingem nebo se k němu přiznali.

Tour ve své historii zažila i bizarní okamžiky, kdy policisté objevili na hotelových pokojích jezdců zavěšené infuze na pokojových rostlinách, pod kterými cyklisté sedávali a nitrožilně užívali zakázané látky. 

V roce 2003 během horské etapy na Tour de France zase zkolaboval španělský cyklista Jesús Manzano. O dva měsíce později ho tým Kelme vyhodil. 

A o rok později Manzano povyprávěl za tučnou odměnu médiím děsivou historku: v den, kdy málem na Tour de France přišel o život, mu týmový lékař píchl do žil „obohacenou“ krev, Manzano mluvil o telecí krvi a hormonálních koktejlech, o riskantní hře se smrtí v honbě za etapovými vavříny.

Peloton se mu vysmál. Pro muže, který porušil zákon omerty, měli cyklisté slova opovržení.

Jenže španělská policie se rozhoupala a začala s vyšetřováním. A ačkoliv výsledek její práce známé jako operace Puerto (2006) byl celkem bídný, přece jen částečně osvětlil cyklistický svět, v němž vedle šlapání, tréninku, taktiky a počasí hrály klíčovou roli jehly, pytlíky s krví a hormony.

Obnažené zapáchající podpalubí elitní cyklistiky, znechucení veřejnosti a hrozby sponzorů postrčily funkcionáře.

V roce 2008 sáhli po receptu, který nabízeli bojovníci proti nepovoleným podpůrným prostředkům: biologickým pasům. Trumfu proti dopingovým podvodníkům.

Pasy fungují tak, že při vyšetřeních v průběhu roku se z krve získávají údaje o tom, jakou má cyklista hladinu červených krvinek, krevního barviva nebo jaké množství hormonů jeho organismus produkuje. 

Odběry se opakují, výsledky se porovnávají. Jakmile se objeví výraznější odchylka, jde o jakési červené světlo: pozor, něco není v pořádku!

Antidopingoví komisaři se na jezdce zaměří a podrobí ho častějším, „klasickým“ kontrolám. Zároveň sportovce vyzvou, aby anomálii vysvětlil. 

A pak začíná nejspornější část procesu, zejména v případech, kdy odchylka není tak výrazná, aby jasně signalizovala užití zakázaných látek či metod. 

Sportovec podá svou verzi, proč se mu zvedla či naopak snížila například hladina červených krvinek, které předávají do svalů kyslík. A lékaři, jež zaměstnává Mezinárodní cyklistická unie (UCI), posuzují, zda je vysvětlení dostatečné. Pokud je nepřijmou, dostane jezdec trest a ani nemusí mít pozitivní test na dopingovou látku.

Když přišel anglický cyklista Jonathan TiernanLocke s tím, že za jeho „podezřelými“ čísly při odběru v roce 2012 může prohýřená noc v ženské náruči, během níž vypil lahev vína, půl tuctu dvojitých ginů a několik vodek, což mu dokonce u slyšení dosvědčil hematolog, nebylo mu to nic platné. Dva lékaře z UCI nepřesvědčil, a odpykává si dvouletý trest.

Kreuzigerův boj

Mezinárodní cyklistická unie poprvé kontaktovala Kreuzigera v červnu 2013. Český jezdec si najal dva nezávislé experty, kteří měli pochyby vyvrátit. 

„V září a říjnu jednohlasně potvrdili, že navýšení hodnot v biologickém pasu bylo způsobeno jiným vlivem než používáním dopingových látek nebo metod,“ vysvětloval.

Jenže UCI neuvěřila. V Kreuzigerův neprospěch mluvil i fakt, že se v dubnu 2013 objevily informace, že spolupracoval s italským lékařem a koučem Michelem Ferrarim. 

Tenhle pán také „spolupracoval“ s Lancem Armstrongem, Alexandrem Vinokurovem a dalšími slavnými klienty – příjemci dopingu.

„Když jsem s Ferrarim začal pracovat, bylo mi dvacet, byl jsem prvním rokem profesionálem a v té době jsem věřil, že je to jeden z nejlepších koučů na světě. Proto jsem ho kontaktoval. Nevěděl jsem, že byl předtím suspendován za doping. Já sám jsem nikdy nedopoval,“ řekl Kreuziger serveru Cycling Weekly v létě 2013.

Na každém šprochu bývá pravdy trochu, říká se. Mnozí lidé tak loni v létě, kdy cyklistická unie případ zveřejnila, okamžitě Kreuzigera odsoudili. 

Jenže jeho případ není vůbec tak jednoznačný, jak by se mohlo zdát. Jezdcův biologický pas sice ukazoval výkyvy, ty však byly v normě, kterou stanovili sami antidopingoví odborníci. 

Odchylka navíc nutně neznamená použití zakázaných substancí, ale třeba nemoc či jiné zdravotní potíže.

V Kreuzigerově případu se však Světová antidopingová agentura (WADA) přikláněla spíše k názoru, že příčinou výkyvů, byť nepřekročily mezní hodnoty, byly zakázané látky. 

Cyklista na svou obranu řekl, že přes deset let trpí nemocí štítné žlázy, a podstupuje substitutivní hormonální terapii, přičemž dávky jsou postupně zvyšovány a mají určitý vliv na krvetvorbu.

Prezident Mezinárodní cyklistické unie Brian Cookson kontroval prohlášením, že v jezdcově biologickém pase je „mnoho vážných nesrovnalostí. Experti UCI a CADF mají velmi silné podezření z manipulace.“

Distancovaný Kreuziger loni v létě všechna obvinění odmítl. A najal si kvůli tomu právníka Jana Šťovíčka. 

Cyklistická stáj Tinkoff-Saxo, do které Kreuziger mezitím přestoupil, však svému jezdci věřila a nesuspendovala ho, jak bývá v podobných případech obvyklé. Tým se dokonce rozhodl, navzdory doporučení UCI, Kreuzigera opět nasazovat do závodů, počínaje kláním Kolem Polska. 

Druhého srpna však cyklistická federace oznámila, že na základě nového „pravidla“ je dočasně suspendován až do vyřešení případu. A verdikt UCI koncem toho měsíce potvrdila i sportovní arbitráž v Lausanne.

„S panem Šťovíčkem hledíme dopředu, život je plný překvapení. Nikdy se nevzdávám. Bereme to tak, že je to jen první střet v dlouhodobé válce, kterou vedeme. Věřím, že ji nakonec vyhrajeme,“ napsal tehdy cyklista v prohlášení.

A opravdu druhou bitvu Kreuziger zvládl. Rozhodčí komise Českého olympijského výboru dospěla 22. září k názoru, že neporušil antidopingová pravidla. 

Z českého pohledu byl jezdec čistý a mohl znova závodit. Jenže verdikt v kauze měla správně vynést disciplinární komise Českého svazu cyklistiky, a ne Rozhodčí komise ČOV.

„Viděl jsem sice všechny materiály k tomuto případu, ale cítím se natolik laikem, že si v této kauze netroufnu rozhodovat,“ vysvětloval Marian Štětina, prezident Českého svazu cyklistiky. „Proto jsme případ předali Rozhodčí komisi ČOV.“

Jenže odborník na sportovní právo Gerhardt Bubník zpochybnil nestrannost Rozhodčí komise ČOV. Jejím předsedou je Lukáš Trojan, který je zároveň Šťovíčkovým partnerem v advokátní kanceláři.

„Je to samozřejmě nesmysl. Lukáš Trojan se vyloučil z projednávání a nemá na složení senátu, který případ řeší, žádný vliv,“ řekl tehdy mluvčí olympioniků Alexandr Kliment. 

Kreuzigerův právník Šťovíček byl však sám členem výkonného výboru ČOV a jeho právním poradcem.

Ať už šlo o střet zájmů, nebo ne, bylo jasné, že UCI se český verdikt nebude vůbec líbit. A také že nelíbil, unie se kvůli němu obrátila opět na sportovní arbitráž CAS v Lausanne. 

Cyklistická federace tam totiž odvolání kvůli biologickému pasu ještě nikdy předtím neprohrála. 

„Neumím si představit, že bychom tento spor prohráli,“ tvrdil šéf Cookson.

V lednu letošního roku začala stáj Tinkoff-Saxo, za kterou stojí ruský milionář Oleg Tiňkov, Kreuzigerovi opět plánovat sezonu. 

Podle týmu neexistoval právní důvod pro distanc. A aktivita UCI, v začátku kauzy razantně vystupující instituce, začala ochabovat.

To Kreuziger neváhal. V polovině ledna se nechal dobrovolně testovat na takzvaném detektoru lži. „Dopoval jsi někdy? Podstoupil jsi někdy krevní transfuzi, abys tak zvýšil svou výkonnost? Užil jsi někdy EPO?“ Na všechny tři otázky odpověděl devětadvacetiletý jezdec „ne“. 

Mužem, který se ho ptal, byl Terry Mullins, nezávislý odborník a člen britské i americké asociace detektoru lži. Angličan platí za uznávaného experta, jehož služeb využívají soudy, vlády i vojenské organizace po celém světě. 

„Pan Mullins mi sdělil, že podle výsledků je nemožné, že bych na tři stěžejní otázky zalhal,“ tvrdil český cyklista v rozhovoru pro MF DNES.

Jenže šéf UCI Cookson se těmhle slovům v podstatě vysmál: „Upřímně si myslím, že test na detektoru je irelevantní. Ale bude samozřejmě na arbitráži, jestli tento argument přijme, nebo ne.“

Kreuziger se pak na jaře účastnil závodů, i když musel tušit, že jeho výsledky mohou být po arbitráži, jejíž datum bylo konečně stanoveno na 10. června, vyškrtnuty. 

Na konci května pomohl týmovému lídrovi Albertu Contadorovi k vítězství na Giru d’Italia, sám skončil na osmadvacátém místě. Mimochodem, Contador dostal v únoru 2012 zpětně dvouletý trest za dopingový nález na clenbuterol.

Španělově obhajobě, že jej snědl v kontaminovaném steaku, pánové v Lausanne neuvěřili.

Zvláštní konec případu

Kreuziger k arbitráži do Lausanne nakonec minulý týden vůbec nemusel. Pátého června UCI i Světová antidopingová agentura (WADA) stáhly svá odvolání a obvinění. Proč došlo k tomuto kroku, pořádně nechápe ani cyklista sám.

„Nesdělili nám to. Mohu se jen domnívat, že mi pomohly některé kontroly, které jsem podstoupil, včetně znaleckého posudku z americké kliniky Mayo, která je světově uznávaná a nezávislá,“ řekl MF DNES.

Táhnoucí se případ Romana Kreuzigera však rozprostřel pochybnosti nad spolehlivostí biologických pasů. Ozývají se hlasy, že pasy samy o sobě by k zákazu sportovní činnosti stačit neměly. Že vlastně nedokazují, že sportovec dopoval.

Pasy mají totiž velkou slabinu: klíčové je, jak se výsledky interpretují. „Je to skvělý nástroj, ale musíme být velmi opatrní, abychom ho použili správně. 

Nejhorší scénář by byl obvinit někoho nevinného z dopingu,“ říkal loni šéf nejlepší stáje světa Dave Brailsford z týmu Sky.

Podle výsledku Kreuzigerova případu se zdá, že přesně to se přihodilo českému jezdci.

„Biologické pasy nejsou všelék. Ještě ne,“ míní americký funkcionář Travis Tygart, muž, který sepsal tisícistránkový spis o Armstrongově vině.

Očištěný Kreuziger: Ušlý zisk požadovat nebudu, dívám se jen dopředu

Lékařští experti UCI tvrdí, že hrozba zabrala. Procentuálně ubylo pozitivních testů na doping. Podobně jako v roce 2003, kdy se objevil test na krevní doping EPO, přestali cyklisté tuto zakázanou látku používat a přešli na krevní transfuze, tak po roce 2008 (zavedení biologických pasů) přestali s krví manipulovat. 

Alespoň „ve velkém“. I experti přiznávají, že se stále dopuje. Po malých dávkách, opatrně. V menší míře než dřív. A to považují za úspěch. Dokládají to naměřenými výkony ve stoupáních na Tour de France. 

Naprosto nejlepší výkony tam podávali cyklisté v 90. letech minulého století (Pantani, Ullrich a spol) a v první polovině nového tisíciletí (Armstrongova éra).

Na pasy nezanevřel překvapivě ani Roman Kreuziger, jemuž nesrovnalosti v průkazu dva roky kazily slibně rozjetou sportovní kariéru. 

„Je důležitým klíčem v boji proti dopingu. Určitě nejde o věc, na kterou bych zanevřel. Nabízí spoustu hodnot, se kterými antidopingový výbor může pracovat. Můj případ ale ukázal, že potřebuje co nejvíc hodnot, aby byl přesný. A ty v řadě případů ještě nemá.“