V cíli to vypadalo jasně, ziskem bronzu jste si ale jistá nebyla...
Nebyla. Spencerová (skončila čtvrtá - pozn. red.) byla hrozně daleko, až v deváté dráze, ale mně to přišlo úplně na těsno. Nakonec ani nevím, kolik rozhodlo.
Tři desetiny.
Tři desetiny? Ty jo, tak to jsem jí dala kotel.
Jaké byly ty vteřiny, než se na tabuli objevilo vaše jméno?
Nemohla jsem tomu vůbec uvěřit, čekala jsem, jestli se to tam opravdu objeví. Bylo to neskutečné.
Vzpomínáte si na mistrovství Evropy z Helsinek, kde jste cenný kov nezískala a byla nešťastná?
Já si říkala, že k tomu někdy musí dojít, že to není možné, aby se mi tolik smůly lepilo na paty. Že když tomu dávám všechno, tak se to jednou musí zlomit. Věřila jsem tomu, že se to podaří právě v Londýně. Můžu jen poděkovat Ukrajince Jaroščukové, protože kdybych v Helsinkách tehdy medaili získala, tak bych ji neměla tady, protože bych na sobě nic nezměnila.
Co jste změnila?
Hlavně psychiku, byla jsem tu silná. Sama jsem se nepoznávala. Šla jsem do finále s tím, že o nic nejde. Prostě jsem se cítila úplně jinak než předtím.
Vše o olympijských hrách |
Jak jste se zbavila trémy za necelé dva měsíce?
Začala jsem spolupracovat s léčitelem Sašou Kubáčkem, na kterého mi dal kontakt Tomáš Dvořák. Ze skupiny jsem ho využila jediná. Byla jsem u něj asi jen čtyřikrát, na víc nebyl čas, ale strašně mi pomohl, vše se otočilo úplně naruby. A je z toho bronz.
Můžete tu spolupráci nějak rozvést?
Je to o tom se nestresovat, neupínat se na jedinou věc - získat medaili. Od té doby jsem myslela hlavně pozitivně a radovala se z toho, že jsem vůbec na olympiádě v Londýně. Radovala jsem se z každého dne, který jsem si tu mohla prožít. Přistupovala jsem ke všemu pozitivně a nepřipouštěla si na sebe žádný tlak.
