„Patera, Martin Procházka, gól, gól. To snad není pravda! Dotkli jsme se hokejového nebe. Martin prostřelil Curtise Josepha a 19 sekund před koncem třetí třetiny vedeme 3:2.“
Takto popisoval zřejmě nejslavnější moment někdejšího šikovného levého křídla české reprezentace ve finále MS ve Vídni komentátor České televize Petr Vichnar.
Od zmíněného zápasu, který Češi nakonec vyhráli 4:2 a mohli tak slavit první titul mistrů světa pro samostatnou Českou republiku, uplyne ve čtvrtek přesně dvacet let.
Nynější tiskový mluvčí národního týmu v rozhovoru pro LN vzpomíná, jaké měl před slavným zápasem obavy nebo jak si užíval oslavy, které si poté třikrát na světovém šampionátu a jednou na olympiádě v Naganu zopakoval.
Martine, otázku na vítězný gól Josephovi jste dostal už mnohokrát. Co si z toho gólu ještě pamatujete?
Celá třetí třetina byla taková opatrná. Nikdo nechtěl dostat gól, všichni hráli hlavně dozadu, takže nebyly skoro vůbec žádné šance. Kanaďané to i kvůli tomu na konci podcenili, mysleli si, že už budeme jen nahazovat puky, ale naštěstí se spletli.
Překvapilo vás, jak se před vámi obrana rozestoupila?
Ten gól byl z velké části Patýsův (Pavla Patery – pozn. red.). Stáhl na sebe dva bránící hráče a přede mnou stál už jen jeden. Vždycky každému říkám, že to nebyl pěkný gól. Spíš takový náhoďák. Jen jsem do toho plácl.
Grafika k titulu hokejových mistrů světa v roce 1996
Vzpomínáte si, jak jste ho tehdy slavil?
Stihl jsem zahodit hokejku a rukavice, ale víc už jsem nestihl, protože už se na mě vyřítili všichni kluci z lavičky a zavalili mě (smích).
A jaké vzpomínky máte na oslavy v kabině?
Musím říct, že na ty oslavy vzpomínám nejvíc. Tehdy se na titul mistrů světa čekalo hodně dlouho (jedenáct let – pozn. red.), navíc jsem si je užil spolu s Patýsem a Otou Vejvodou, se kterými jsem trávil hodně času na ledě imimo něj. Další oslavy byly také pěkné, ale na ty první člověk vzpomíná nejvíc.
Pamatujete si na nějaký konkrétní moment?
Byl se za námi podívat pan prezident Klaus, kterému jsme tam zazpívali písničku od Kabátů Vašku, ty jsi klasa chlap. Šampaňské tam teklo proudem, vím, že to tehdy schytal také on. Mnohem víc si ale pamatuju na to, co se dělo před zápasem s Kanadou.
Povídejte.
Byl jsem strašně nervózní. Finále jsem předtím nikdy nehrál, třásl jsem se jako osika. Pořád jsem si v hlavě promítal, jak to bude vypadat, takže jsem skoro vůbec nespal. Klukům jsem to před zápasem řekl a ti mě naštěstí uklidnili.
Proti vám tehdy stály pozdější hvězdy NHL Curtis Joseph nebo Paul Kariya. Přišel jste s nimi nějak do kontaktu?
My se soustředili hlavně na sebe, v té době byla ve všech týmech spousta mladíků, kteří potom zazářili.
Nejen váš kladenský útok s Paterou a Vejvodou, ale téměř celý tým byl velmi mladý. Vždyť například kapitánovi Robertu Reichelovi bylo na šampionátu 24 let. Jak na to vzpomínáte?
Je pravda, že tam z třicátníků byli jen Tonda Stavjaňa, Drahoš Kadlec a Jirka Kučera. Tahounů tam ale bylo víc, třeba Albi (Robert – pozn. red.) Reichel nebo Lanýž (Robert Lang) měli v té době už v NHL něco za sebou. Třeba právě Lanýž zařídil, že jsme hráli s Kanadou aspoň nerozhodně, to byl více méně jeho zápas. S Albim pak byli naši nejlepší hráči, stejně jako Eda (Roman) Turek, který tehdy byl ve skvělé formě a věděli jsme, že nám to vždycky nějak vychytá.
Dařilo se však i vaší pětce, vysoko v bodování jste byli všichni tři. Jak vaše tehdejší spolupráce probíhala?
Hráli jsme spolu čtyři roky na Kladně, navíc jsme si mistrovství světa vyzkoušeli už o rok dřív ve Stockholmu. My jsme s Otou jezdili po celém ledě a Patýs nám rozdával puky.
Nejvíc vám zřejmě vyšlo semifinále s USA (5:0), ve kterém jste se trefili hned čtyřikrát. Němce jste zase rozstříleli ve čtvrtfinále 6:1. To byla tak jasná záležitost?
Vždycky nám pomohlo, že jsme dali rychle gól a uklidnili se. Pokud vím, tak s Američany jsem dal první gól už ve třetí minutě ahned po mně se trefil Jirka Kučera. Do konce třetí třetiny se trefil ještě Ota (Vejvoda) a prakticky bylo rozhodnuto. Všechno nám vycházelo jak vzadu, tak vepředu, vlastně celým turnajem jsme prošli skoro bez zaváhání.
Za celý turnaj jste ztratili jediný bod, když jste remizovali 2:2 s Norskem. Naopak jste si ve skupině poradili s Finy a Švédy, kteří spolu o rok dříve hráli ve finále. Čemu přičítáte, že se vám hned v úvodu šampionátu tak dařilo?
Velká výhoda byla v tom, že nás pan Bukač (trenér národního týmu – pozn. red.) zavřel na pět týdnů do Nymburka a tam se vytvořila skvělá parta. Měli jsme v té době hodně dobrý tým, všichni útočníci dali aspoň jeden gól, prostě nám to spolu sedlo. Navíc se nikdo během celého turnaje nezranil. Jen na poslední dva zápasy nám kvůli operaci slepého střeva chyběl Jirka Dopita.
Vy sám jste však rozhodl zápas vítězným gólem hned třikrát. Byla to náhoda, nebo vás klíčové chvíle duelů přitahovaly?
Spíš to byla náhoda. Třeba v prvním zápase se Švédskem to bylo dlouho 0:0 a pak tam ve třetí třetině rychle napadaly čtyři góly. Proti Američanům jsem zase dal gól hned na začátku a oni nám žádný gól dát nedokázali. No a proti Kanadě to byla zásluha celého týmu.
  |
Vy ale máte na rozhodující trefy kliku. Byl jste u vítězného gólu Petra Svobody ve finále v Naganu i u branky Davida Moravce, který ve finále na MS 2001 zajistil Česku zlatý hattrick. To už náhoda není, ne?
Mou výhodou bylo, že jsem byl třetí útočník, takže mou povinností bylo i bránit. Soupeři měli smým stíháním problém. Přijel jsem do třetiny, kde už kluci bojovali, přihráli mi a já zakončoval. Oni to připravili a já jsem dal gól. Takže jsem přijel vlastně k hotovému. Ale taky jsem nahrával. U toho gólu Petra Svobody jsem puk jen posouval, potom co Patýs vyhrál buly. A když se trefil David Moravec, jen jsem mu pomáhal odtáhnout obránce. Neměl jsem na těch gólech zas tak velkou zásluhu.
Hodně se na vás sázelo při samostatných nájezdech. Jak je možné, že vaši proslulou kličku do bekhendu gólmani nedokázali přečíst, i když jste ji dělal téměř pokaždé?
Ne všichni brankáři ji znali. Navíc když se udělá rychle a přesně, těžko se brankářům chytá.
Připomněl jste trenéra Bukače, který má pověst velmi přísného kouče. Jak na něj vzpomínáte?
Pan Bukač byl velká osobnost, v roce 1985 jsme díky němu byli mistři světa, hodně jsme ho uznávali. Navíc v té době byla většina kluků mladých, měli jsme jen pár hráčů v NHL, takže ten přísný režim určitě nebyl na škodu.
Odrazilo se to na tom, že jste během osmi zápasu dostali jen 15 gólů, z nichž pět jste dostali při přestřelce s Itálií?
Hodně dbal na disciplínu a na silnou obranu, takže je to jeho velká zásluha, že jsme dostali tak málo gólů. Navíc jsme pak hodně gólů vstřelili z brejků, což tomu také pomáhalo.
Jak jste na tom vůbec byl strenéry. Vy jste nebyl zrovna problémový typ, že?
Potkal jsem spoustu trenérů, na všechny rád vzpomínám. Třeba na pana Hlinku. Měl jsem navíc tu výhodu, že mi nevadilo bránit.
Patřil jste ke zlaté generaci, u které bylo získávání medailí samozřejmostí a vždy jste jezdili získat zlato. Jak byste vaši generaci srovnal s tou současnou?
To je naprosto neporovnatelné. Hokej už je úplně jinde. Za těch dvacet let se mnohem víc zrychlil. Tehdy nám stačilo málo času jak na rozhýbání, tak na rozbruslení. Ještě se tolik nedbalo na životosprávu a na to, co jíte. Teď se ale hodně dbá na fyzičku, každý si hlídá, co jí.
Takže vy byste už v novém pojetí hokeje neuspěl?
Pořád se to hraje na ledě pět proti pěti i pravidla jsou skoro stejná, takže si myslím, že bych to zvládl, jen bych se musel tomu modernímu trendu přizpůsobit.
A jak se vám pozdává hokej, který je založen spíš na soubojích u mantinelu než na chytrosti?
Já nikdy nebyl vážně zraněný, když nepočítám naštípnutý palec nebo drobné šrámy. Jsem ale tak trochu srab, někteří kluci si nechali tržné rány sešít na střídačce, to já jsem to potřeboval mít vždycky aspoň umrtvené.
