„Naše lidi, lidi s barevnou kůží, už 500 let tíží komplex méněcennosti. A potrvá dalších 200 let, než se ho úplně zbavíme,“ řekl tehdy Ashe. „Tenhle triumf ukazuje zvlášť našim dětem, že máme své hrdiny a můžeme dokázat to, co ostatní.“
Narodil se v Richmondu, v Nemocnici svatého Filipa, v oddělení pro černochy. Už ve čtyřech četl. Jenže máma mu zemřela, když mu bylo šest. Dle příkazu přísného otce, policisty, pak každou neděli chodil do kostela. Měl přesně 12 minut na cestu ze školy domů. Žádné zevlování na rozích s mladíky, kteří se srocovali do pouličních gangů.
Vyrostl a žil ve všudypřítomné kázni. Na univerzitě v Los Angeles vystudoval obchodní správu. Sloužil v armádě. Přemáhal zranění a nemoci. Stal se dokonalým idolem pro miliony Afroameričanů.
„Svými činy boural bariéry,“ pravila světová jednička Serena Williamsová minulý víkend v Londýně. „A to finále s Connorsem zvládl úžasně. Viděla jsem sestřih v televizi a říkala si: To bylo vážně super!“
Forhendový volej ožívá
Na wimbledonském centrkurtu to hučelo. Jimmy Connors, sebevědomý rváč a jasný favorit reportérů i sázkařů, znenadání otáčel průběh takřka ztraceného utkání.
Ashe, skoro o deset let starší veterán, vstoupil do svého prvního boje o titul v All England Clubu brilantně. Connors vztekle hodil ručník pod rozhlednu hlavního rozhodčího a klel. Obecenstvo obdivně vzdychalo. Jeho většina přála Asheovi. Z davu stoupaly obláčky dýmu, tehdy se tu ještě smělo kouřit. Jenže za stavu 6:1, 6:1, 5:7, 0:3 se zdálo, že se sen muže z Richmondu hroutí.
Americký prezident Ronald Reagan se zdraví s Ashem v Oválné pracovně Bílého domu. Foto z roku 1982.
V sedmi se naučil základní údery. Později o jeho rozvoj pečoval lékař Robert Walter Johnson, též kouč Althey Gibsonové, první wimbledonské královny tmavé pleti (1957, 58).
Asheův příběh poutal gigantickou pozornost. Pro mnoho znalců byl budoucím velikánem bílého sportu. Oddaně se bil za vlast v Davis Cupu, jeho zisk v roce 1968 považoval za svůj nejcennější úspěch.
Jenže na nejprestižnějších akcích často zakopával těsně pod vrcholem. Před Wimbledonem 1975 se prodral do 11 grandslamových semifinále, dosáhl však pouze na dva tituly (US Open 1968 a Australian Open 1970). Teď se mu naskytla jedna z posledních příležitostí na dobytí nejvzácnějšího titulu.
Prohlédl si záznam z Connorsova čtvrtfinále. Stanovil strategii a dodržoval ji. Z pestrého rejstříku úderů používal loby i čopy. Podával ven z kurtu do sokova bekhendu. Báječně se mu dařil i forhendový volej, jinak považovaný za jeho slabinu. „Jim dává takové rány, že stačí jenom nastavit raketu a míček se od ní odrazí,“ řekl pak Ashe.
„Come on, Connors!“ volal z tribuny jeden z fanoušků prahnoucí po vyrovnanějším střetnutí.
„Vždyť já se snažím, sakra!“ odsekl nakvašený „Jimbo“.
Bitva hubeňourů
V Londýně se tenkrát konalo první ryze americké finále za 28 let. Novinář Peter Bodo v knize věnované právě této partii líčil soupeře následovně: „Kdo by ty dva viděl poprvé, možná by ho napadlo, že se oba potřebují pořádně najíst.“
Na sobě měli krátké trenýrky, čouhaly jim z nich dlouhé nohy. Připomínali pavouky. Asheovu výšku (188 cm) umocňoval tradiční účes zvaný afro. Na dvorec kráčel v daviscupové bundě s nápisem USA.
Jako by si chtěl rýpnout do Connorse. Vždyť ten zrovna před turnajem zažaloval Ashe pro urážku na cti. Žádal miliony dolarů, neb mu rival veřejně vytkl neochotu reprezentovat jejich zemi v Davis Cupu.
Ashe nikdy předtím ani potom leváka Connorse neporazil.
Jenže teď je teď.
V pauzách při výměnách stran strnule sedí na židličce se zavřenýma očima. Medituje. Jako obvykle neukazuje nikomu, jak se cítí. Neodhaluje nervozitu.
Příjmení jeho předkové, otroci dovezení ze západní Afriky, převzali od svého pána, guvernéra Samuela Ashe ze Severní Karolíny, jak bývalo zvykem. Kvůli barvě pleti musel odmalička snést spoustu ústrků. Otec jej učil dodržovat pravidla, ačkoliv se třeba zdála nespravedlivá.
Když při svém devátém startu ve Wimbledonu (táhlo mu na 32) dokráčel tak blízko posvátné trofeji, chtěl ji získat i pro miliony svých bratrů a sester. Hlavně pro děti, aby měly být na koho hrdé. Aby měly vzor. Vede nad Connorsem 2:1 na sety. Byť obhájce titulu povstává z rakve, Ashe se cítí skvěle. Věří si. Ne, nechce tu šanci pustit.
Vzpomínka na doživotí
Osud mnohokrát nemilosrdně prověřoval jeho vůli. Po odstranění zvápnělého ložiska v levé patě, jež nesnesitelně tlačilo na achilovku, v únoru 1977 se propadl na 257. místo v žebříčku. John McEnroe a další dravci z nové generace se hnali před něj. Trpěl. Kulhal. Cvičil.
Zvažoval, zda znovu má smysl trénovat. Ano, má. Ten chlap patřící do čítanek ještě v pětatřiceti vyšplhal na 14. pozici v pořadí ATP.
Zastavilo jej až genetické prokletí. Po rodičích zdědil vlohy k potížím se srdcem. V červenci 1979 jej stihl infarkt. Podstoupil dvě operace, při druhé – jak sám tvrdil – se z krevní transfuze nakazil virem HIV.
Pomáhal v dobročinných akcích. Protestoval proti rasistické politice v Jihoafrické republice i proti způsobu zacházení s uprchlíky z Haiti v USA. Byl kapitánem daviscupového týmu. Není divu, že je z něj legenda. Že po něm ve Flushing Meadows pojmenovali největší tenisový stadion na světě.
„Kéž bych ho poznala jako trochu starší,“ přeje si Serena Williamsová. „Byla jsem malá, když jsme se setkali na veřejném tréninku, který vedl. Připadal mi boží. Choval se mile. Věnoval se všem dětem, ale mně a sestře Venus nejvíc. Tu vzpomínku si v sobě ponesu nadosmrti.“
Doba, prostředí a jeho nejbližší ukovali z Ashe tuze odolného člověka, což se ukázalo před Wimbledonem 1975 i po něm. Ne, ze stavu 0:3 ve čtvrté sadě se nesloží. Ten floutek Connors s ocelovou raketou ho nemůže zastavit. „Pořád jsem si myslel, že vyhraju, hrál jsem dobře a věřil jsem si,“ řekl žurnalistům.
Proč já?
Únor 1993. Trýzní ho zápal plic provázející AIDS. Zbývá mu týden života. Vydává knihu vzpomínek s názvem Dny milosti.
V ní píše: „Docela často lidi zajímá, jestli si při všech těch chorobách říkám: Proč já? Nikdy to nedělám. Kdybych se měl ptát, proč já trpím srdečními potížemi a mám AIDS, musel bych si otázku, proč já?, pokládat vzhledem ke všem svým požehnáním a musel bych pochybovat o právu radovat se z nich. Toho rána po vítězství ve Wimbledonu 1975 bych se měl ptát: Proč já?“
6:1, 6:1, 5:7, 0:3. Ashe po obvyklé meditaci na židli u postranní čáry pochoduje k té základní. Vzpřímeně. Klidně. Nejeví známky stresu.
Dobře podává, game získává po nádherném forhendovém voleji u sítě, při němž zasahuje míč hluboko pod úrovní pásky. 1:3.
Po chvíli v plném běhu prohazuje Connorse a bere mu servis. 2:3. Diváci burácejí. Outsider ukazuje: Ne, tuhle šanci nepustím. 3:3. 3:4. 4:4.
Tolikrát Ashe padl pod vrcholem. Teď je však jeho psychika neochvějná. „Aby mě někdo porazil, musí hrát nad svoje možnosti, což dneska Arthur udělal,“ poví po utkání suverén Connors.
Veterán ho sráží dalším brejkem na 5:4. Sbírá přímé body z podání. 40–15. Mečbol. Servis se ostře točí ven z kurtu, Connors obouručným bekhendem vrací jen neškodný oblouček.
Než Ashe lehoučkou smečí zatluče míček do wimbledonské trávy, fanoušci už vyskakují na nohy a křičí.
Senzace jest dokonána. Snadný závěr ukrutně namáhavé pouti. Ashe zvedá paži a zatíná pěst.
„Nenašel jsem slabinu,“ uznává po chvíli Connors a zanedlouho stahuje žalobu, kterou na Ashe podal.
