Oba poutají pozornost svým osobitým životním nadhledem, jasnými názory na svět a sympatickým, věčně usměvavým kukučem. Jejich tvář i proto pozná bezpochyby drtivá většina českého národa. Spojuje je také zoufalý nedostatek času. Po složitém hledání termínu se je přece jen podařilo posadit k sobě, byť poměrně pozdě večer. Hradilek druhý den ráno odlétal do Francie, Pollerta pro změnu od časného rána čekala dvoudenní šichta v nemocnici a poté na záchrance.
LN Co myslíte, v čem jste si vy dva podobní?
Hradilek: My se zase až tak dobře neznáme. Když Lukáš v roce 2000 končil kariéru, tak mně bylo teprve třináct let. Z čehož je zřejmé, že měl život docela jiný než já. Řekl bych, že nás spojuje asi přístup k vodě a schopnost nedělat si z ničeho velkou hlavu a trochu věci odlehčovat.
LN V Česku jste oba nesmírně populární. Nelepí se na vás proto různí vyžírkové, kteří by se na vaší slávě chtěli přihrát a případně vás o něco pumpnout? Spousta elitních sportovců by mohla vyprávět, Jágra nevyjímaje...
Pollert: Jágr je ale někde jinde. Vzhledem k tomu, že nemáme vyžírkům až tak co nabídnout, tak se kolem nás moc nemotají.
Hradilek: U nás je peněz celkem málo, takže tihle vyžírkové naštěstí míří do jiných sfér...
Celostránkový rozhovor s Lukášem Pollertem a Vavřincem Hradilkem si můžete dočíst v pondělním vydání Lidových novin.
Co ještě zaznělo v rozhovoru
|
